Při debutu na Dakaru 2022 neměl štěstí, tentokrát se mu to povedlo. Lorenzo Fanottoli se i přes nějaké fyzické zádrhely dostal do cíle na druhý pokus. Byla tu kapitola, která byla předčasně přerušena, „vykoupení“ k dokončení, ale také další dobrodružství k životu. Narodil se a vyrůstal v Ghaně, poté se s rodinou přestěhoval do Itálie, když byl ještě dítě, a později se vrátil do Afriky. Právě v Nigérii, kde žije a pracuje a kam se uchýlil po chladu v Saúdské Arábii. „Mám toho tolik, že mi to nechybí!“ vtipkoval. Ale jaký byl jeho Dakar? „Naučil mě být trpělivý“? Jeho příběh v našem rozhovoru.
Váš první Dakar skončil velmi brzy, tentokrát jste ho dokončil.
Jaké potěšení! Jsem rád, že jsem to dokončil, ale konečný výsledek už tolik ne. Ale cílem bylo dojít až na konec, odpověď pro mě i pro všechny. I kdybych se měl snažit až do konce: posledních 30 km už kolo nefungovalo, měl jsem problémy s benzínovou pumpou! Měl jsem obavy, pořád jsem koukal, jak moc chybí, modlil se, aby kolo ještě drželo, abych si užil posledních pár kilometrů. Ale dorazili jsme!
Zvládl jsi to i přes nějaké fyzické problémy. Jak se teď máš?
Čtvrtý den jsem si přetrhl postranní vaz v levém koleni, což je situace, kterou stále vyhodnocujeme, abychom pochopili, zda operovat nebo ne. Ten samý den jsem si také zlomil dva vazy v pravém kotníku, měl jsem také kostní edém a možná i mikrofrakturu. Devátý den mi airbag zachránil život, ale utrpěl jsem dvě krční kýly a také jsem ztratil citlivost v pravé ruce. Byla to moje chyba: jel jsem 130 km/h, byly tam dvě díry a druhou jsem neviděl. Zasekl přední část motorky, přehodil mě a já dopadl na hlavu, takže stlačil celou páteř. Rozbil jsem helmu, ale díky airbagu jsem si neohnul krk, jinak bych si snad zlomil obratel, kost v krku… Mohl jsem si tam vážně ublížit. Druhý den to bylo 115km dun a já nemohl nic dělat, pořád jsem byl omámený a bolela mě hlava. Musel jsem tedy zpomalit, jinak bych nešel dopředu.
Opravdu to nebyl jednoduchý Dakar!
Absolutně. Ale bral jsem kortizon, léky proti bolesti… Jakýkoli druh pilulek v mém těle. V těch chvílích se vám zvedne adrenalin a přejde to, i když si to v určitých chvílích uvědomujete. Když skočíte z pěkné duny, nebo s bolavým krkem jsem neudržel motorku ve vysoké rychlosti, například ve 150 km/h. Jinak zatni zuby a pokračuj, jsi tam a nevzdáváš se. Loni jsem si zlomil klíční kost posunutým způsobem, ale pokračoval jsem, dokud se mi to nepodařilo. Kolem byli lidé o berlích, kteří byli druhý den na motorkách! Pořád jsem chodil, takže jsem neměl žádné výmluvy.
Byl v tom trochu „údiv“, když jste se dostali do fáze, kde jste se loni zastavili?
Ano! Ve skutečnosti byl plyn na 40%, jen jsem se šel projít. První týden jsem nejel rychle, hlavně kvůli všem těm kamenům, abych se vyhnul riziku zranění. A tolik jich v těch prvních dnech odešlo! Uvolnil jsem se až ve druhém týdnu, kdy jsem se začal cítit lépe a bavit se. Před tím, mezi špatným počasím a tím, co se stalo minulý rok, jsem ze závodu neměl hlavu. V té době jsem například našel někoho, komu došel benzín, a odtáhl jsem ho na 20 km, čímž jsem ztratil 45 minut. Škoda, že to moc nepomohlo, den poté odstoupil… Nechal jsem tam hodně času, škoda na pořadí, ale opakoval bych to každý den.
Dali jste si také určitý cíl z hlediska umístění v žebříčku?
Přál bych si být v top 40 a byla tu možnost, že budu i potichu. Skončil jsem na 47. místě, ale když bych ten čas vzal, byl bych 39./40. Bylo to na dosah, řekněme, že to byl druhý cíl. Nedorazilo, ale po tom všem, co se stalo, je to naprosto v pořádku, mohlo být ještě hůř. Dorazil jsem, příští Dakar bude jiný.
Uvidíme se příští rok na startu?
Ne, nemyslím. Nedostatek peněz, pak se letos vdávám, takže musím dělat jednu věc po druhé. Ale už mám v hlavě jiné věci, jako příští rok Touquet plus pár dalších závodů nebo tréninků kolem. Rok 2024 beru proto, abych se dobře připravil na závod 2025. Za dva roky jsem absolvoval dva Dakary plus rallye v Andalusii a Maroku, teď musíme začít věci zase odkládat. Ale už jsem se rozhodl, že se vrátím!
Připomeňme, že nejste profesionální řidič. Co děláš za práci? A jak se zrodila vášeň pro motorky?
Pracuji pro rodinnou stavební firmu, jsme v Africe. Žiji a pracuji v Nigérii, ale opravdu jsem vyrostl v Africe: nejprve v Ghaně, pak jsem na chvíli odjel do Itálie a nakonec jsem se vrátil do Afriky. Co se motorek týče, poprvé jsem na ně sedl ve dvou, třech letech. Moje rodina vždy žila v Africe a je nadšená pro tyto závody: viděli Dakar naživo, moje máma je nadšená rallye, můj strýc závodil v italském crossu… Vždy to byla rodinná záležitost. Do 11 let jsem dělal regionální motokros, různé věci, pak jsem přestal závodit na lyžích, musel jsem si vybrat. Vrátil jsem se do Itálie, když mi bylo 10 a žili jsme prakticky v horách. V 16, když jsem si udělal řidičák, jsem se rozhodl vrátit se na kolo. Z motokrosu jsem přesedlal na enduro, v 18 jsem si dopřál výlet do Maroka na motorce.
Jak se zrodil nápad zúčastnit se Dakaru?
Ten sen jsem měl vždycky, v lednu jsme se doma bavili jen o tom. Po cestě do Maroka jsem se ale rozhodl, že tam opravdu pojedu. Před třemi lety jsem zde v Nigérii našel přítele, který mi řekl, že se chce zúčastnit soutěže Marocco Desert Challenge, a zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěl jet. Chtěl jsem udělat rally a zatím se mi to nepodařilo, řekl jsem ano. Pak dorazil Covid a oni to zrušili, myslel jsem na Africa Eco Race, ale zrušili i to. Tak jsem myslel na ten pravý, na Dakar. Dělal jsem enduro závody, i když nikdy na určité úrovni, ale tam ta cesta začala.
Jak reagovala vaše rodina, když jste řekl, že chcete jet na Dakar?
Většina, když mě podporovala a pomáhala, ani si nemyslela, že se tam dostanu, že mě dostanou. Můj otec například, jen když viděl vyřčené oficiální číslo „Ale pak tam opravdu jdi!“ Moje máma byla naopak velmi vzrušená, trvala na tom, že musím jít, podala mi ruku, byla první, kdo mě podpořil. Ostatní si naopak mysleli, že jde spíše o průjezd, že po pár rallye projedu. Ale je to tak: Dakar, pokud v něm nejste, se zdá být tak vzdálený, že tomu stěží uvěříte. I proto, že nejsem profesionální řidič. Málokdo tomu proto věřil, dokud nepřišlo oficiální předvolání. Nakonec se tam dostanete, záleží jak a co chcete dělat. Ale v mém případě jsem si za tři roky vzal čtyři dny dovolené, ostatní dovolené byly všechny v pohybu: obětujete hodně, i se svým okolím.
Jak jste se připravoval na Dakar? I vzhledem k období, ve kterém jste o tom začali vážně uvažovat.
Musím říct, že tady nikdy nebyla opravdová výluka, takže se mi snadno dalo jet trénovat na motorce. Hodně jsem chodil i s trenérem do posilovny, pak se mi jednou v Itálii, když trénovali omezení, podařilo udělat nějaké soustředění s křížem. Jezdil jsem i do Tuniska a Maroka, stážoval jsem ve Španělsku u Jordiho Viladomse na roadbook. Jel jsem Andaluskou rally, která nedopadla dobře, protože jsem si třetí den zlomil kotník. Jel jsem na rallye v Maroku, šlo to docela dobře, i když jsem první den rozbil motor, 50 km do cíle. Byl jsem 4. v kategorii za Luccim… Tým mi pak řekl, abych jel pomalu, myslel jen na dokončení, jinak Dakar sbohem. Ale dokončili jsme to, kvalifikoval jsem se, začal a po třech dnech skončil. Hned jsem si řekl, že se musím vrátit. Takže zkrátka hodně trénuju na kole, tady mi to taky jde, když mám pláž. Letos tam ale bylo hodně kamenů a já nevím, jak tam jít.
Jak se ti celkově závodilo letos? Možná i srovnání toho, co jste dělali v roce 2022.
Třetí den jsem havaroval, když do cíle zbývalo 15 km. Řekl bych, že první tři etapy roku 2022 dohromady nebyly ani 20 km od první etapy tohoto Dakaru. Když jsme o tom mluvili s ostatními, řekli mi, že celý loňský závod byl méně náročný než čtyři dny tohoto ročníku. Už druhý den… Buď máte rádi skály, nebo je 400 km náročných. Ve skutečnosti jsem tvrdě pracoval. I organizace udělala své: možná by vám dali náročných 160 km nonstop, bez náhorní plošiny a tedy „oddechu“ mezi tím. Na druhou stranu, ve druhém týdnu, který všichni definovali jako velmi těžký, jsem si užila spoustu legrace! Duny byly cool, krásné etapy, krásný písek. V půlce dopoledne jsme již skončili. Poslední etapa, obvykle neformální, byla ale trochu nebezpečná: byla „namydlená“, v mžiku jste spadli. Ale kromě toho to bylo opravdu pěkné, našli jsme všechno, i když bych dal přednost něčemu „smíšenějšímu“ jako zemi. Slyšel jsem mnoho říkat, že Dakar byl těžký, ale musí být, jinak běž dělat něco jiného.
To byl Dakar také poznamenaný chladem a deštěm. jak jste to zvládli?
Pokračoval jsi a myslel si jen kilometr v kuse. Psychicky, abych to měl ‚kratší‘, podíval jsem se do mapy a řekl si „Dobře, 100 km do neutralizace“ nebo co chybělo. Nemyslel jsem na to, že mě zbývá 900 km, ale že zbývá 200 km, 100 km, 50 km… řekl jsem si „Pojď, už jsme skoro tam, už jsme skoro tam“. Šli jsme dál v dešti, zpíval jsem, myslel jsem na něco jiného, pustil jsem si hudbu, snažil jsem se zahřát. Nemůžu ani říct, že jsem se rozhlížel, protože v dešti to nebylo vidět na 20 metrů. Pořád jsem se snažil zaměstnat hlavu.
Jak jste byli vybaveni jako oblečení?
Ráno na převoz bez problémů: bunda, kalhoty, palčáky… Zimní věci. Problémem byl déšť poté: když jste se dostali do…