Dokončený Dakar, jako v minulosti otec Antonio a strýc Lorenzo Lorenzelli. Eufrasio Anghileri má motory v krvi, ale není profesionálním řidičem, protože pracuje jako finanční poradce. Syn a vnuk umění v této soutěži, byl jedním z italských kluků na startu v edici 2023. Nutno říci, že byl podmíněn technickým zádrhelem na kole, ale přesto se poté restartoval a dojel na konec závod . Jak probíhal váš první Dakar a co si o této soutěži obecně myslíte? Měli jsme příležitost o tom mluvit s Anghileri v našem rozhovoru.
Co pro vás Dakar znamenal?
Pro mě to byl sen být u toho: můj táta a můj strýc to dokázali, vlastně můj strýc byl první, kdo mi dal motorku, když mi bylo sedm let. Tuto vášeň pro motorky mám prakticky odjakživa. V televizi každou zimu, co si pamatuji, jsem vždy sledoval Dakar a přemýšlel jsem, jestli tam jednoho dne budu moci jet. Když jsem šel na pódium první den kvůli prologu, bylo to velmi emotivní, opravdu jsem tam byl!
Pak začíná soutěž, jak to probíhalo?
Neměl jsem žádné žebříčkové aspirace, ale měl jsem docela smůlu. Fyzicky jsem byl v pořádku, ale měl jsem nějaké technické problémy s motorkou. Dostal jsem se na konec, ale musel jsem vyměnit motor a jsem na dně pořadí s mnoha penalizacemi. Cílem však bylo dojet bezpečně do cíle, což mě těší. Ve skutečnosti mnozí dopadli hůř než já. Škoda technických problémů, ale mohou být.
Stalo se v poslední fázi něco jiného?
Třetí den jsem měl problém, ale mohla to být i moje chyba. Řetěz se sundal a korunka se zkřivila, oprava mi trvala 2-3 hodiny. Když se k tomu přidalo, že lilo, nebylo to jednoduché. Kdyby se mi to nepodařilo, odešla bych už třetí den… Spousta maličkostí mi ubrala na sebevědomí, ale teď převládá radost z toho, že jsem dorazil.
Byl nějaký konkrétní okamžik, kdy jste si řekli, že tam opravdu chcete jet, nebo vás to napadlo vždycky?
Vždycky jsem si říkal, že to alespoň jednou zkusím. Závodím od svých 14 let, závodím jako amatér, protože skloubit nejprve studium a pak práci je těžké, ba přímo nemožné, dělat to na plný úvazek. Když se Dakar přesunul z Jižní Ameriky, řekl jsem si, že to chci zkusit. Když byl v Jižní Americe, nenadchl mě, ale nakonec je pro mě Dakar Paříž-Dakar, jinak by se to podle mě ani nemělo jmenovat. Pak jsem viděl, že mnozí tento závod kritizovali, takže nechci být kontroverzní, ale v Jižní Americe, přestože byla krásná, se mi to nezdálo jako závod, který jsem viděl v televizi. Když to přesunuli, začal jsem to zkoumat.
Jaké byly další kroky?
Závodil jsem v italském motoristickém šampionátu a znal jsem Simone Agazziho, manažera týmu RS Moto. Měl na mysli projekt výroby Hondy pro tyto závody s veškerou asistencí za ním. Šel jsem za ním, když byl připraven, řekl jsem mu, že to můžeme zkusit. Nicméně byl rok 2019 a v roce 2020 vypukla pandemie Covid, takže jsme vše o rok odložili. V roce 2021 jsem odjel první pouštní závod v Africe, Rallye du Maroc, který se také povedl natolik, že to byl první mezinárodní závod. Závod, který mi už umožnil vstup na Dakar, ale rozhodl jsem se pro to o rok později, tedy v roce 2023. Od roku 2022 jsem začal trénovat.
Jak byla zpráva přijata v rodině?
Moje máma nebyla zrovna šťastná… Ale věděla, že mě nemůže donutit zůstat doma, to nedokázala! Obecně i když docela dobré, čekal jsem horší. Také proto, že za mnou přišli dolů, myslím, že jsem byl první 3-4 dny jediný s rodiči a sestrou v závěsu. Vzhledem k tomu, že to táta zvládl, byl to srdíčkový závod, paradoxně i oni byli rádi, že mě v závodě viděli. Krásné, i když tam byly některé věci, které mě trochu zarazily.
Co například?
Na konci závodu jsem si udělal účet. Celkem bylo 4700 km asfaltu a 3800 km rychlostních zkoušek. Mě osobně to trochu zarazilo. Všichni se hodně obětujeme, jak finančně, tak přípravou, a na konci veletrhu jste najezdili 8500 km, z čehož 55 % byl asfalt. Je to pravděpodobně něco, co musí udělat, aby udrželi úroveň bezpečnosti na vysoké úrovni, ale přitažlivost závodu, který tam byl, už není tolik.
Plánujete to zopakovat nebo ne?
Udělal jsem to, protože jsem chtěl a moc se mi to líbilo, ale řekl bych, že ne, podruhé bych to neudělal. Pokud se změní formát nebo něco jiného, ano, pokud zůstane závod jako tento, ale ne. Stále existuje značka Dakar, ale podle mého názoru už to není závod, který měl na mysli Thierry Sabine. Jeho myšlenka uspořádat nemožný závod v Africe se trochu vytratila. Stala se etapou mistrovství světa, jistě nejtěžší a nejdelší, krásnou, ale…
Jiný Dakar, než jste si ho představovali.
Neříkám, že jsem zklamaný, ale v mnoha věcech to byl závod za očekáváním.
Když se podíváte na závodní stránku, jak to probíhalo?
Opakuji, co jsem řekl. Snažil jsem se pořídit mnoho fotek a pak vytvořit album, které bych dal příbuzným a přátelům. Když se podíváme na ty z prvních 5-6 dnů, skoro to vypadá, že je to v Lombardii, nebo v každém případě jsme blízko. Kromě Al Ula jsou na fotkách velmi zelená, kamenitá místa a dokonce i s deštěm. Velmi nečekaná věc. První dny byly tedy hodně technické, ale osobně to bylo lepší, vzhledem k tomu, že jsem na písku prakticky nikdy netrénoval. I mně se docela dařilo, nejlepší umístění týdne bylo celkově 53. místo, kolem 30 v Rally2. Řekl bych, že velmi dobře i bez namáhání.
Pak přijde písek.
Určitě to pro mě bylo náročnější, trvalo mi 2-3 dny, než jsem přišel na to, jak duny vzít, nebyl jsem na to zvyklý. Pak jsem se bavil na konci! Nutno však říci, že ráno vyrazíte, přenesete 200-300 km a pak 150 km duny: řekněme, že už jste z nich psychicky zdemolovaní. Psychická únava je určitě ta, která vás může potrápit: na okamžik se rozptýlíte a když spadnete ve vysoké rychlosti, hodně si ublížíte.
Jak se stalo několikrát, od prvního až po Italky.
Viděl jsem několik opravdu ošklivých nehod… Je to jen okamžik, vždy musíte být velmi opatrní. Také je třeba říci, že málo spíte, možná špatně jíte, je vám zima, jste neustále mokří a sprchy nebyly horké. To vše v kombinaci s tím, že jste na kole asi 10 hodin denně: je těžké udržet koncentraci.
Byla nějaká konkrétní etapa, která pro vás byla těžší?
Pro mnohé a možná i pro mě byla nejtěžší poslední etapa. Měl to být chodník nad mořem a místo toho si všichni trochu stěžovali, včetně těch, kteří bojovali o vítězství. Při vydatných deštích předchozích dnů bylo hodně rozbahněné, místy to vypadalo, že přechází mýdlo. K tomu přidáme start v obráceném pořadí: už jsem byl na posledních pozicích, takže pokud vystartujete směrem k prvnímu, nemáte stopy a musíte navigovat. Nevěděl jsem, kam jít! Bylo to asi nejtěžší, ale věděl jsem, že musím zůstat soustředěný a teď to bylo poslední, takže bylo hotovo. Tlačil jsem víc než ostatní dny a šlo to dobře, dosáhl jsem svého nejlepšího výsledku celkově a v Rally2.
Lituješ někdy toho, že jsi taky netlačil trochu víc dřív?
Ne, absolutně ne, také proto, že si myslím, že tempo bylo správné. Skončit na 50., 60. nebo 70. místě se moc nezměnilo, myslím, že to platí většinou po první třicítce. Paolo Lucci se musel tlačit od začátku do konce, myslím, že ne co se týče ostatních Italů. Nakonec jste to vy, kdo se musí přizpůsobit, víte, co je vašich 100 % a jdete na 50-60 %. Nakonec jsem rok trénoval, abych našel rytmus, který by mi umožnil zůstat daleko od limitu, neunavit se a letos jsem ho znovu našel. Samozřejmě je to pro mě určitě jiné než pro ostatní, navíc jsem za 14 dní nikdy nehavaroval, kromě pár bouraček na písku, když jsem stál. Právě proto, že jsem se nedíval na ostatní, by určitě neměli moje tempo. Také proto, že roadbook vám říká jak cestu, tak i nebezpečí: riskujete, když se začnete dívat na toho, kdo je před vámi, aniž byste si přečetli poznámky.
Už jste se někdy podívali na někoho zkušenějšího? Protože jsi byl nováček.
Když ráno začínáte zaujatě s odstupem jedné minuty nebo 30 sekund od středu tabulky, tak je těžké nikoho nepotkat. V určitém okamžiku dne buď chytíte někoho vepředu, nebo vás dožene někdo zezadu. Pokud vidíte, že se někdo daří lépe než vy, pozorujete, co dělá, a pozorováním se jistě učíte. V závodech Itala mnohem víc, na tomto Dakaru byla navigace malá a skoro nikdo se neztratil.
Jaká byla italská skupina?
Rozhodně pěkné přiléhavé. Jsou tam prvky jako Cesare Zacchetti, které dávají štěstí: vždy usměvavý, měl jsem ho opravdu moc rád, protože rozdával pozitivitu. Bylo mi líto Tiziana Interna, který se okamžitě zranil, pár dní bylo vidět, že je hodně na dně. Obecně jsem je znal méně a viděl jsem, že někteří jsou semknutější, ale ke konci jsme se lépe poznali a vznikla opravdu dobrá parta.
Jak dopadli ostatní Italové? Překvapil vás někdo?
Věděl jsem, že Paolo Lucci je silný, ale jeho výsledek mě opravdu překvapil! Na konci jsem ho pochválil, měl opravdu, opravdu krásný závod. Ale také Octavio [Missoni]který byl s mou vlastní pomocí, byl dobrý!
Jak jsi zvládl všechen ten déšť?
Čekal jsem možná jeden, dva dny deště. Naštěstí jsem si vzal pár větruodolných a nepromokavých kalhot, takové, jaké nosíte přes enduro kalhoty, a také pěknou malou nepromokavou bundu, kterou jsem vždy nosil s sebou. Je ale jasné, že když jsme měli speciál, kde od začátku do konce pršelo, byli jsme všichni zmoknutí. Přinesl jsem si s sebou dvakrát tolik jen pro tyto možnosti, ale v určitém okamžiku…