Nyní jistota pro Dakar, vzhledem k tomu, že absolvoval poslední čtyři ročníky. Cesare Zacchetti po svém nešťastném debutu v roce 2016 od svého přesunu do Saúdské Arábie ani jednou nechyběl. Vlastně i letos si 53letý Piemonťan odvezl domů dlouhou a náročnou Rally Raid, jako vždy v Malle Moto (nyní Original By Motul). “Krásný zážitek, který vás vezme dovnitř” Podtrhl Zacchetti. Jaké pro něj bylo vydání 2023? Podívejme se ale také do minulosti a současnosti: sny jezdce, každodenní práce, vášeň pro kombinaci motocykl-cestování a mnoho dalšího. Náš rozhovor.
Nyní jste jedním z veteránů Dakaru.
Ne jako Franco Picco, který je nyní stále více legendou! Vlastně jsem mu řekl, že pokud se rozhodne přestat, stanu se nejstarším z Italů. Ale raději si pospíchám, protože už to tolik nevydržím, i když jsem mladší!
Váš debut se odehrál v roce 2016.
Ano, ale dopadlo to špatně a přemýšlel jsem, že to vzdám, protože jsem měl opravdu smůlu. Ale když něco neuděláte, zůstane vám tato touha dokončit to, co jste začali. Začínal jsem v Argentině, pak padlo rozhodnutí přemístit se do této oblasti blíž k nám, ještě pohodlnější, pokud chceme, protože zde není žádný přehnaný časový posun a dorazíte za 4-5 hodin. V době, kdy se přiblížilo mnoho Jihoameričanů, když se sem vrátila, došlo téměř k návratu pilotů z této oblasti. Tak jsem se vrátil a šlo to dobře, tak proč se nevrátit příští rok znovu? Je to pěkné, baví mě to…
Po „výkupném“ ses nikdy nezastavil.
Teď jsem udělal všechna arabská vydání! Kromě toho, že je to skvělý, zábavný, sportovní a lidský zážitek, je to také způsob, jak zůstat fit po celý rok. Když máte cíl, který trénujete, snažíte se cítit dobře, jste soustředění: dokud budu moci, budu pokračovat. I když mi bude brzy 54… Být o 20 mladší by znamenalo, že jste mnohem fit. Teď si musím dávat pozor, abych se nezranil, jinak s uzdravováním… jsem trochu opatrnější.
Čím je pro vás Dakar?
Je to velmi ošklivá zkušenost! 15 dní jste v této „pračce“, děláte, co se vám líbí v jejím maximálním projevu. I pro nás, amatéry, jste v té době součástí tohoto cirkusu a musíte myslet jen na jízdu na motorce. V normálním životě si musím obstarat něco k jídlu, jít do práce, natankovat… Věci, které už tam nejsou. Jediná věc, na kterou musíte myslet, je nastavit kolo, pak připraven, jeďte! Jděte ven a dělejte, co vás baví. I když musím přiznat, že kamenem úrazu pro ty, kdo o Dakaru sní, jsou náklady, které jsou vždy dost důležité. Pak potřebuješ zkušenosti, tedy závodit v pár předchozích závodech, a musíš mít motorku, je tam registrace a všechno. Musíte však mít i čas a ne vždy vám to pracovní či jiné závazky umožňují. Ale podle mého názoru, pokud máte vášeň, nějak můžete.
Připomeňme si, že v každodenním životě děláte úplně jinou práci.
Mám obchod s oblečením. Bývaly doby, kdy práce šla trochu lépe a měl jsem málo volného času, zatímco teď už to tak dobré není. Možná proto, že k této společenské změně dochází ve způsobu konzumace všeho, kromě Covida a všeho. Díky tomu mám více volného času a tento čas jsem využil k tomu, abych se více věnoval sportu. Pak žiji v oblasti mimo Turín, směrem k horám: první věc, kterou chcete v těchto místech dělat, je objet se na kole nebo na motorce. Krásný zdravý a přirozený rozměr, chvíle, které si proto mohu užít.
Kde začíná vaše vášeň pro motorky?
Jako kluk jsem závodil na špinavých kolech. Od 15 do 20 let pro mě byl motokros tou nejdůležitější věcí, byl jsem super zapálený a v podstatě jsem se zbláznil. Maminka se bála, ale dohodli jsme se: Nikdy nepůjdu na silnici, budu dělat jen motokros. Jelikož je to něco, co děláte ve společnosti, přišel čas, kdy jeden chodil do školy, druhý začal pracovat, takže se skupina rozpadla. Tak jsem přestal, na motorce jsem nejezdil do 40 let.
Jak to zase začalo?
Měl jsem partu kamarádů, kteří jezdili na výjezdy s enduro koly: jednou jsem s nimi jel, bavilo mě to a začal jsem tyhle vyjížďky zase jezdit. Pak jsme jeli závod, pak trochu delší, pak třídenní… Přišlo i cestování: Líbil se mi aspekt spojení cestování a kola. Využil jsem těchto rallye po celém světě a vydal jsem se na místa, která bych jinak nikdy neviděl. Ale díval jsem se na ně i z jiného úhlu pohledu, z pohledu polních cest. Na jednu z prvních rally, kterou jsem jel do Albánie, jsme objevili krásnou oblast a tento způsob cestování se mi líbil. Pak jsem jel do Řecka, Maroka, Tuniska, Libye… Slučitelně s prací jsme organizovali tyto zájezdy, a tak jsem začal dělat tyto závody a stále přidávat nová místa: Austrálie, Jižní Afrika, Mexiko… Když jich uděláte mnoho, získat zkušenosti a v jednu chvíli jsem si řekl, že zkusím udělat Dakar.
Najednou nebo je to myšlenka, která časem „vyrostla“? A jak ses k běhání dostal?
Je to myšlenka, která mi přišla zcela přirozená. Považoval jsem to však za docela nerealizovatelné kvůli otázce nákladů, ale udělal jsem ty závody, které pořádají během roku, aby se propagovali, nazývané Dakar Challenge. Cena věnovaná neprofesionálům, kteří nikdy neskončili v top 10 závodu na světě, tedy pro opravdové amatéry. Jednou v Egyptě se o tuto cenu hrálo, ale po třech dnech jsem měl nehodu a můj závod tam skončil. Nicméně jsem šel s touto myšlenkou: pokud nebude mnoho předplatitelů, možná by to mohlo být zajímavé. Ten v Austrálii byl další výlet věnovaný tomuto: nikdy jsem tam nebyl a navíc tam byl závod s touto cenou. Šel jsem a skončil jsem těsně 2., ale Američan, který nakonec vyhrál, se nemohl zúčastnit. V říjnu mi organizace zavolala, aby mi to řekla, a tak mi cenu dali.
Závod s časem, abyste tam byli!
Byli ještě v Jižní Americe, motorka musela být do Le Havru přivezena začátkem prosince. Měsíc na přípravu všeho, ale mohl jsem jet na Dakar! Šel jsem tedy za všemi svými přáteli požádat o pomoc, propagovat… Potřeboval jsem nějaký rozpočet, pak mi kamarád půjčil motorku a voilà, mohl jsem odejít! Samozřejmě jsem o tom přemýšlel, ale nebyla to plánovaná věc: můj přístup byl pouze cestovat, pak uvidíme, jestli se to stane. Časem jsem si uvědomil, že nejsem připravený, ale nakonec nejste připraveni nikdy: máte více zkušeností, ale musíte se potýkat s něčím novým, vždycky se dějí nejrůznější věci. Tehdy jsem ani nevěděl, co mám dělat, ale byla to kapitola cesty.
V průběhu let se tato jízda změnila.
Zájem byl, dorazily oficiální domy a vyvíjelo se to. Někdo říká, že ztratilo své dřívější kouzlo, ale to není pravda! K polemikám, které říkají, že už to není ten Dakar, jaký kdysi byl: samozřejmě, že není, tehdy to bylo v Africe a nebyla tam žádná dýmka. Dnes je tam skoro 5000 lidí a nedalo se to tam udělat, organizace nemohla vyvinout tolik věcí, aby zorganizovala akci jako je ta dnešní. Nemá smysl být nostalgický. Kdyby to udělali v Číně nebo ve Spojených státech, byl by to další skvělý výlet do země, kterou neznáte. Pak byla Arábie úžasným objevem z hlediska přírody, protože nabízí tolik různých scénářů. Ale obecně jsou fenomenální, že dokážou zorganizovat akci takového rozsahu.
I během Covidu: všichni se zavřeli doma a jeli jsme do Arábie. Nebo v nepředvídatelných povětrnostních podmínkách jako letos, s tou vodou: mají plán B, plán C, prostředky, dostupnost… Závody se však normálně vyvíjejí. Kdysi křižovali koleje karavanů, muselo to být samozřejmě těžké, ale dnes je to drsná jízda jiným způsobem. Kritika není na místě. Jako by se dnes Shiffrinovy úspěchy kritizovaly, protože v 50. letech jste měli žebřík, dřevěné lyže… Je to jiné období, ale platí to pro všechny sporty. Kritikům jen říkám, že přihlášky se otevírají v květnu: mohou jít, zapíší se, poběží závod a pak vyprávějí svůj příběh.
Vždycky jsi jel Dakar v Malle Moto, proč?
Dnes se jen stěží registrujete, lidí, kteří se chtějí zúčastnit, je mnoho. Možná, když jsem šel poprvé, nebylo to tak žádané. Když jsem tam šel, řekl jsem, že se nemám o koho opřít, takže přijdu sám, a oni to přijali. Od té doby jsem se vždy dostal do této kategorie. Ale ne proto, že bych chtěl být cool, prostě jsem nemohl jinak. Asistence stojí hodně: už jsem měl problém přemýšlet, jestli jet, přidat další výdaje… Dodávám, že se cítím dobře v té dimenzi, která možná připomíná spíše Dakar ze začátku, kdy to bylo spíš dobrodružství, cesta. Pak najdete lidi z celého světa. Trávíme spolu veškerý čas, staráme se o sebe, rodí se opravdu krásná přátelství: spolu se bavíte i trpíte, zažíváte situace, které vás tolik sbližují. Kluci, které nevidím celý rok a když se zase potkáme na Dakaru, jako by uplynulo málo, jsme zase naladěni.
Jak to letos dopadlo?
Pro mě to bylo trochu jiné vydání než ty předchozí. Vždy jsem závodil sám, myslel jsem tedy jen na sebe, zatímco letos jsem jel s týmovým kolegou. Měl jsem to štěstí zúčastnit se s legendárním Lucky Explorerem a Ottavio byl se mnou [Missoni], na svém prvním Dakaru. Tak jsem se o něj trochu staral: když už jsem dělal jiné, snažil jsem se mu trochu pomoci. Byl moc dobrý, dotáhl to do konce na první zátah, ale co chvíli jsem o tom přemýšlel, ptal jsem se, kde je u zásob… Doporučil jsem mu, aby v prvních dnech šel pomalu, zatímco on chtěl tlačit, ale nakonec to dobře dopadlo.
Je nějaká epizoda, o které nám chceš říct?
První den jsem potkal Tiziana [Internò] po chvíli:…