Loni 7. září Alex Salvini, multi-titulovaný v offroadu, včetně duhovky v Enduro E2, oznámil konec své kariéry profesionálního jezdce. To ve skutečnosti neznamená, že se zastaví, protože na obzoru je již nová a důležitá výzva jménem Dakar. Dobrodružství s velmi malými (žádnými) zkušenostmi v poušti, které zažijete společně s Fantic a spoluhráči Franco Picco a Tiziano Internò, dvěma již zkušenými kolegy, od kterých se před startem naučíte co nejvíce. Jak vidíte tuto novou zkušenost? Jak hodnotíte svou kariéru? Co když se jednoho dne jeho syn Sebastian, narozený v listopadu 2019, bude chtít vydat v jeho stopách na motorkách? Odpověď vás možná překvapí… Na EICMA jsme měli příležitost si popovídat se Salvinim, zde je to, co nám řekl.
Jak se zrodil nápad zúčastnit se dakarské výzvy?
Loni jsem měl první ‚zkušenost‘, můžeme-li to tak nazvat, na Swank Rally of Sardinia. Nikdy jsem neviděl roadbook nebo tak něco, tak jsem začal. Nakonec mě nikdy nenapadlo soutěžit v rallye, motoristické rallye nebo podobně, vlastně mě to nikdy ani neinspirovalo. Vlastně, když jsem to zkusil, dalo mi to pocit dobrodružství: nevědět, kam jdeš, najít cestu, sledovat pokyny, mapy, poznámky… Je to něco, co mě nakonec bavilo! Po akci jsem začal chápat, proč lidé souhlasí s tím, že budou utrácet spoustu peněz (jako amatér to stojí hodně) a riskovat své zdraví, protože je to docela nebezpečné. Ale vydat se do pouště na motorce má své kouzlo. Tak jsem si řekl, že možná v budoucnu, možná za pár let, bych si tento Dakar přál zažít.
A místo toho jste na startu již na Dakaru 2023.
Myslel jsem, že za 4-5 let, nečekal jsem, že se to stane tak brzy! Projednávali jsme víceletou smlouvu s Fantic jako testovací, testovací jezdec, dokonce i závodní část. Odešel jsem do důchodu, ale pouze jako profesionální jezdec, loučil jsem se s mistrovstvím světa, ale stále jsem si chtěl ponechat závodní část. Mám rád závodění, takže možná je v pořádku absolvovat nějaké závody v Itálii nebo jiné závody bez stresu z mistrovství. Marian [Roman, AD Fantic Motor] pak mi řekl, že prezentují motorku a že by chtěl, abych jel na Dakaru. Řekl jsem mu, že je příliš brzy, mluvil o projektu vývoje kola, komunikaci… Nakonec ano, tak jedeme!
Jak se na takovou akci připravujete?
Připravit Dakar za dva měsíce, aniž byste kdy viděli poušť, věděli, jak se orientovat nebo věděli, co všechno se za Dakarem skrývá… Je to nejtěžší motoristická událost na světě, není to tak snadné. Obvykle to trvá roky příprav, nebo alespoň rok od roku. Musím to připravit za měsíc a půl, dva měsíce.
V tomto smyslu dobrodružství „à la Petrucci“.
Minulý týden jsem slyšel od Danila. “Jsi venku!” Řekl jsem mu. “Tolik jsem riskoval!” odpověděl mi. Ale jako projekt je to všechno odlišné od toho, co má: jedeme tam s novým kolem, abychom ho vyvinuli a dovedli do konce. Já jsem naprosto bez zkušeností, zatímco Danilo měl pár týdnů za sebou se svými týmovými kolegy z KTM. Byl tehdy s léty prověřeným kolem, ale my jdeme z jiného úhlu pohledu: sbírat zkušenosti, pro tento mediální projekt. Bude velmi pěkné vidět, jaký je Dakar: zjišťuji, že je mnohem složitější, než jak to zvenčí vypadá. A když to zjistím, přestože jsem v oboru 20 let, myslím, že si lidé ani nedokážou představit, jak se to liší od toho, co vidí. Myslím, že je hezké říct, co se za Dakarem skutečně skrývá pro profesionálního jezdce, nebo v mém případě spíše bývalého profesionála. V této specializaci jsem začátečník, musím se všechno učit od začátku: někdy mám prostě pocit, že se probouzím a jdu do školy!
Jak se tedy k Dakaru blížíte?
Řekněme, že nejsem připraven! Také proto, že moje závodní smlouva s Husqvarnou nevypršela před 15. listopadem, nemohl jsem nic dělat. Andaluskou rallye jsem dělal jen jako ‚zkušební místo‘ a akreditaci na Dakar. Pět dní, aniž byste kdy vyzkoušeli kolo nebo plachtili, potmě.
Jak tato akce probíhala?
Bylo to těžké, s několika technickými a mechanickými problémy, ale nakonec jsem to udělal! Řekněme, že mě to docela bavilo a byl jsem i docela rychlý. I když se Andalucia Rally nazývá tak trochu Baja, v tom smyslu, že to není skutečný rallyový nájezd, ale spíše jako italský motor. Je to velmi odlišné od toho, co bude v Saúdské Arábii nebo obecně v poušti, co se týče navigace. Tam se řídíte podle čepice, tedy stupňů kompasu jako směru, což jsem nikdy nedělal, zatímco v Andalusii jsme navigovali s notami. Od 5. do 12. prosince jedu do Maroka, abych tam udělal tři dny testování a poprvé vyzkoušel motorku. Poté absolvuji čtyři dny školy s bývalým dakarským Jordim Alcaronsem, abych se naučil trochu rozumět poušti a roadbooku.
Spousta novinek nejen pro vás.
Rozhodně! Aniž bych zapomněl na obrovskou přípravu za tím, vybavení, spaní ve stanu… Což jsem nikdy nedělal, takže teď doma budu spát pár týdnů ve stanu, abych si na to zvykl! Nutno říci, že ten náš je z určitého úhlu pohledu spíše dobrodružstvím než závodním projektem: pro mě to bude opravdové dobrodružství!
V souladu s původním duchem, který odlišuje Dakar, bez klasifikace nebo podobného.
Přesně tak. Už teď pro mě bude velkým úspěchem to dokončit, to je skutečný cíl. Poté poslouží k vývoji motorky, získávání skvělých zkušeností a prožívání tohoto dobrodružství.
Jaké číslo použijete?
Dali mi číslo 66. Trochu smůly, když jsem otočil číslo, bylo to moje číslo 99! Ale no tak, 6 je vždy 9 obrácená vzhůru nohama, zavolej na moje číslo, tak to sedí.
Stihl jste si už nechat poradit od spoluhráčů?
Ano, mluvíme hodně o všem! Ptám se obou na milion otázek, opravdu chci pochopit, co mám dělat [risata]. Ale myslím, že je to opravdu těžké pochopit, dokud to nezažijete. Jako u všech věcí vám mohou říct a možná se můžete trochu připravit, ale dokud tam nebudete… Zbývají dva měsíce, uvidíme.
Není to špatné pro řidiče v důchodu!
Přesně tak! Teď bych měl být na dovolené… Ani není čas to pořádně dokončit. Příští dva měsíce se určitě nudit nebudu.
Jak jako „čerstvý důchodce“ hodnotíte svou kariéru? Existuje nějaká lítost?
Přišel jsem o mnoho mistrovství světa kvůli mechanickým problémům, zraněním… Snad nejepičtější v roce 2018: Ovládl jsem sezonu, pak jsem přišel o mistrovství světa kvůli třem mechanickým problémům za poslední tři dny. V roce 2019 jsem vedl a vykloubil jsem si rameno, poslední den jsem ztratil šest sekund. V Motocross MX3 jsem přišel o dva tituly kvůli technickým problémům, dvakrát jsem skončil druhý. Nejsou to skutečné lítosti, ale součást procesu jezdce. Samozřejmě, že trochu více štěstí by mi dalo více světových titulů. Tak to dopadlo, pořád mám štěstí, že jsem jeden vyhrál a dominantním způsobem, jsem na to velmi hrdý. V té době neexistovala absolutní klasifikace, ale i tu bych vyhrál. Pak je výsadou hrát 10 let o mistrovství světa, jezdců, kteří uspěli, není mnoho.
Dvacet let kariéry vždy jako hlavní hrdina.
I když jsem vyhrál možná méně, než jsem mohl, myslím, že jsem udělal maximum. Určitě si nebudu pamatovat jako jezdce, který hodně vyhrál, ale doufám, že si budu pamatovat jako někoho, kdo i v těžkých chvílích vždy bojoval, aby byl ve hře. Dvacet let kariéry není málo a skončil jsem tak, jak jsem chtěl: jako konkurenceschopný jezdec jsem vyhrál Assoluti d’Italia, skončil 2. v Six Days [Enduro], umístění na stupních vítězů v mistrovství světa, vítězství v absolutních speciálech… I se zraněním. Nakonec jsem se ale chtěl zavřít jako hlavní hrdina a ne na ošetřovně jako v posledních dvou letech, nebo jako komparz. Když jsem si poranil ruku, nemohl jsem měsíc řídit a začal jsem si říkat, že možná je ten správný čas přestat.
Na jaké momenty své kariéry rád vzpomínáte? Kromě světového titulu.
To je vrchol mé kariéry, dáváš smysl všemu, co jsi udělal. Ale těch epizod je mnoho: například vítězství na mistrovství Evropy v superkrosu, moje první vítězství v mistrovství světa, Motokros národů v roce 2008 jako hlavní hrdina. Dokonce i můj úplně první světový závod, bylo mi 15 a stále si pamatuji tu emoci, i když to v těch chvílích prožíváte spíš jako stres. Existuje více dobrých vzpomínek než těch špatných, i když prohrajete mistrovství světa v roce 2018, poslední den a poslední kolo, kdy by stačilo vzít motorku do uzavřeného parkoviště… To vás poznamená. Ale pak si vzpomenu na dobré časy a ustoupím do pozadí. Měl jsem štěstí, v dobrém i ve zlém jsem vždy prožíval silné emoce, těžko pociťované v jiných situacích.
Proměnit vášeň v životní práci není pro každého.
Ne, je to pro pár privilegovaných. Nakonec je pravda, že jsem se hodně zranil, bylo tam hodně operací, strávil jsem hodně času v nemocnici, ale ve skutečnosti jsem v životě nepracoval ani den. Je pravda, že jako profesionálního jezdce se vaše mentalita mění v tom smyslu, že je zde jiná dynamika a potěšení, když to děláte pro zábavu, je trochu těžší. Jízda na motorce už není jen pro zábavu, ale je tu konec, se stresem a napětím. Pokud ale víte, jak tuto dynamiku zvládat, baví vás všechno. Někdy jsem byl na pokraji vzdát se, odejít do důchodu ještě dříve, vzhledem k některým velmi temným dobám, ale když se podívám zpět, proces byl velmi pěkný.
Osobnější otázka. Kdyby vám váš syn, až bude starší, řekl: „Tati, chci být profesionálním řidičem“, jak byste reagoval?
To by byl velký průšvih [risata]. Vycházejme však z předpokladu, že ve třech letech vidí kola od rána do večera a jezdí tam od roku a 11 měsíců. Naučil se jezdit na motorce dříve než chodit! Je to trochu absurdní, protože jsem nečekal, že tak malé dítě bude umět jezdit na motorce, ale je to…