Dva tituly v roce 2023 skutečně zažili „v pohybu“, a to není eufemismus. Michael Lamagni letos ovládl šampionát 1000 Sound Of Thunder, prvotřídní třídu Motoestate, ale zároveň triumfoval i v 12palcovém italském poháru.S „malými motorkami“ se již pyšnil více tituly, ve „velkých motorkách“ “ místo toho pro 28letý Milánčan je hned druhý po tom, který získal v Race Attack v roce 2018, při svém absolutním debutu v Motoestate Trophies. Mezi tím však byla jakási „pauza“…
S podporou Ducale Moto Club ho následuje jeho švagr, jeho otec a někteří přátelé: velmi důležitý pomocník v jeho snu na dvou kolech. “Všichni máme stejnou vášeň, podporují mě v každé hlouposti, kterou řeknu, místo aby mě zastavili” vtipkoval Lamagni, který teprve letos po restartu po pandemii získal dvojnásobný titul. Připomeňme také, že není pilotem na plný úvazek, má zároveň jinou práci… Nechme ale hlavního hrdinu vyprávět.
Michael Lamagni, šampion 1000 Sound of Thunder. Můžete nám přiblížit vaši sezónu?
Začali jsme s BMW 2016, abychom se seznámili s velkými motocykly. V Motoestate jsem v roce 2018 závodil pouze v Race Attack, následující rok jsem dělal kategorii Stock, tam pak moje kariéra s velkými motorkami skončila. Začali jsme takhle, ale ve druhém závodě jsme vyměnili motorku a přesedli na BMW 2023. Byla to láska na první pohled! Začali jsme jet velmi rychle a podařilo se nám vyhrát téměř všechny závody, kromě prvního a posledního kvůli technickým problémům na motorce. Škoda, ale důležité bylo přivézt domů titul a to se nám povedlo.
Čekal jste takový výsledek?
S Diegem Giugovazem, který funguje jako můj „trenér“ a pomohl mi udělat obrovský krok vpřed, jsme toho hodně objeli, od února jsme začali ve Španělsku. Najezdil jsem spoustu kilometrů, prakticky rok na motorce! Když jsme se dostali do prvního závodu, jasně jsem si nebyl jistý, že vyhraju, ale byl jsem si jistý, že jsem velmi silný, jak fyzicky, tak psychicky, takže jsem očekával, že se mi bude dařit velmi dobře. Byl jsem velmi vzrušený, ale pršelo a dopadlo to špatně: havaroval jsem ve volném tréninku, v měřených zkouškách, v 1. závodě jsem byl katastrofa…
Start „ne“, což byl tedy další tlak, že?
Domů jsem si odnesl jen pár bodů, ale především se mi stále dařilo udržet hlavu v klidu a pohodě s vědomím, že jsem docela fit a v pořádku. Podařilo se mi tak zůstat po zbytek sezóny. V následujících závodech se slunce vrátilo a my jsme také viděli světlo!
Michael Lamagni, „návrat“ po dočasné zastávce s těmito koly.
Vždy je tu otázka rozpočtu, ale nakonec se mi to moc líbilo a dostal jsem kolo zpět, abych mohl občas jezdit. Když pak přišla možnost Motoestate… Najezdil jsem letos do práce víc kilometrů na motorce než autem! Na dráze jsem ale startoval v únoru v Jerezu, začátkem března jsme jeli spolu jezdit do Aragonie a užili jsme si spoustu legrace. Zastavil jsem se až v září: jezdil jsem víceméně každý týden, skoro víc než „skutečný pilot“!
Ale nikdy jste se nezastavili na závodní úrovni. Ani letos jste nedělali jen MES.
Vždy jsem závodil s minitardem, což je specialita, která má naštěstí nižší náklady a dá se jezdit mnohem častěji než s velkou motorkou. Letos se mi také podařilo získat dvě divoké karty v Mugellu v Pirelli Cupu, třetí jsme nedostali, protože jeden kluk měl v neděli ráno nehodu a přišel o život. Co se týče dvou závodů, které jsem absolvoval, řekl bych, že nedopadly špatně, myslel jsem si, že jsem trochu pozadu, ale také trochu vepředu. Nejsem si jistý, jak to vysvětlit: Věděl jsem, že nemůžu zůstat vepředu s vůdci, ale moje mysl tam chtěla zůstat. Právě jsem vyměnil motorku, nakonec jsem skončil v top 10, zatímco příště jsem měl nějaké problémy s elektronikou a nebyl jsem schopen se nejlépe vyjádřit.
Michaeli Lamagni, nejsi jen mistr Motoestate, že?
Dělal jsem také 12palcový Italský pohár a ten jsem letos také vyhrál, s 12 úspěchy v závodě z 12. Vyrostl jsem v tomto šampionátu, vyhrál jsem ho už 7-8 let a také mám větší důvěru s motorkou , pro mě je to trochu “jednodušší”. Letos jsme udělali opravdu víc, než jsme čekali.
Být pilotem však není vaše primární práce.
Musím být upřímný: letos jsem nic neudělal, loni jsem skončil. Předtím jsem pracoval v oblasti radioaktivních odpadů, rekultivací, likvidace… Nicméně této závodní sezóně jsem se zastavil: od ledna jsem pochopil, že to bude velmi nabitý rok a práce mi nedovolí držet krok. Dnes se vracím k práci, kterou jsem dělal, když mi bylo 18, kurýr: jezdím v dodávce a doručuji zásilky. Tak tam taky vždycky spěchám a musím rychle!
Michaeli Lamagni, vraťme se o krok zpět: odkud začíná vaše „motocyklová historie“?
Byly mi čtyři roky a táta mi koupil minibike. Začal jsem objíždět parkoviště, kde táta, který byl řidič náklaďáku, držel náklaďáky a odtud jsem vždy objížděl na motorce. V 11 jsem absolvoval Polini Italian Cup s pitbiky, můj první šampionát, a skončil jsem 2. Pokračoval jsem šampionáty nižší úrovně, nebo charitativními šampionáty s finálovým pohárem. Náklady jsou vždy vysoké, dokonce i v Polini, a já jsem syn dělníků, takže život na motorkách se komplikuje. V roce 2018 jsem ale vzal BMW a jeli jsme dělat Motoestate Race Attack.
Jde o první šampionát s „velkými koly“. Proč tento skok?
Ano, neměl jsem žádné předchozí zkušenosti. Skok, protože můj táta měl vždy silniční kola a nechal mě na nich podle italských zákonů co nejdříve použít. Bylo to na jedné z jeho motorek, Suzuki z roku 2002, kdy jsem poprvé vyrazil na trať, bylo mi 17 let. Pak jsme koupili Suzuki z roku 2005, kterou jsem o rok později prodal, abych dostal BMW, se kterým jsem absolvoval první rok Race Attack, který stál nejméně, také na jednu pneumatiku Dunlop a která pro mě pocházela z pitbike, byl pro amatéra nejvhodnější. A dokonce jsem vyhrál!
Michaeli Lamagni, jak jste se dostal k Motoestate?
Trochu se rozhlížet kolem sebe, také pozorovat přátele, kteří už to dělali. Řekli mi o šampionátu a Race Attack, tak jsem se zeptal a zavolal Delmonte, abych zjistil více, nakonec jsem se přihlásil. Hned jsem našel hezké prostředí, s velkými koly je to vždycky hezčí!
Nečekaná adaptace.
Mám to štěstí, že vždy pracuji s Diegem Giugovazem, který mě podporuje a pomáhá mi. Pro mě je opravdu mentální silou, mám-li ho vedle sebe, jedu velmi rychle a dávám mi spoustu zlatých rad. Pokud máte silnou hlavu, jde všechno lépe. Ale musím být upřímný, nikdy jsem nečekal, že vyhraju Race Attack ve svém prvním roce! Pak jsem v roce 2019 přešel na Stock, v kategorii Open a skončil jsem 2. kvůli technickým problémům… V roce 2020 jsem kvůli pandemii už nic nedělal, až jsem se v roce 2021 vrátil na koloběžku, pitbike a udělal jsem asi polovinu šampionátu a pokračoval v roce 2022. Ne mistrovství, řekněme jako trénink.
A „velké kolo“?
Prodal jsem to: nemohl jsem se otočit, a když jsem to tam měl, byl jsem nervózní, tak jsem to zahodil. Letos jsem to ale zase vzal a vrátil se k závodění v šampionátech s malými i velkými koly, respektive celkem 3 šampionáty vzhledem k závodům Pirelli Cupu. nebo spíš na úrovni, kterou jsem překonal i o kilometry!
Letos dvojnásobná spokojenost pro vás i vaši rodinu, že?
Určitě, ale spíš pro Motoestate. U malých se to nakonec stávalo častěji, ale vrátit se k závodění s velkými a hned vyhrát bylo pro všechny něco nečekaného, trochu překvapení. Splatili jsme si za všechny oběti, které jsme přinesli.
Michaeli Lamagni, máte už nějaké plány na rok 2024?
Budu se muset na chvíli podívat, co se mi podaří seškrábat, bude záležet na rozpočtu. Nápad byl Italský pohár, Pirelli Cup a možná nějaké závody v Motoestate, ale to ještě nevím. Uvidíme, co mi Ježíšek přinese!
