Jsou tací, kteří mu říkají „Lev pouště“, kdo „Legenda“, kdo „Nerez“, ale neexistuje žádný výraz, který by vyjadřoval velikost Franca Picca. Jezdec z Vicenzy byl a je idolem všech fanoušků Dakaru. Jeho výkony přesahují sportovní úspěchy. „Velkého nájezdu“ se účastní od roku 1985 a v předvečer svých 67. narozenin se připravuje na svůj 29. Dakar. Franco Picco nám vypráví svůj příběh.
Franco Picco, začněme od jeho začátků. Jak to začalo?
„Byl jsem crossový jezdec, vyhrál jsem Itálii, zúčastnil jsem se Velké ceny národů a různých mezinárodních závodů. Byl jsem jezdcem Yamahy v Itálii a řekli mi, že jsem silný na tvrdých terénech, ale příliš chudý na písčitých v severní Evropě. Tady v Itálii jsem neměl možnost trénovat na písku a poslali mě v roce 1985 na Paříž-Dakar, prostě trénovat na motokrosové závody. Nikdo si nemyslel, že crossový jezdec může jet rychle v poušti, místo toho jsem se dostal na pódium. V tu chvíli moje běžecká kariéra skončila. Yamaha mi řekla, že mi dal motorku, ale ne motokrosovou, ale specifickou pro Paříž-Dakar. Opustil jsem kříž a stal se specialistou na nájezdy.
Který Dakar máš nejvíc na srdci?
„Je těžké si vybrat. Kdybych se podíval pouze na žebříčky, bylo by přirozené říci dvě vydání, ve kterých jsem byl celkově druhý, v letech 1988 a 1989, ale není tomu tak. Dvakrát jsem se vracel domů zklamaný, protože jsem v sobě nezískal druhou pozici, ale prohrál jsem Dakar. Po Dakaru v Africe jsme jeli závodit do Jižní Ameriky a na emocionální úrovni to bylo něco neuvěřitelného, pro náklonnost veřejnosti. Mnozí mě znali i pro mou minulost v kříži a projevovali mi svou náklonnost. Pak jsme se přesunuli do Saúdské Arábie a to je zase jiný svět. V roce 2021 jsem absolvoval Dakar v kategorii bez asistence a to bylo také nezapomenutelné dobrodružství. Ten poslední s Fantic byl krásný.“
Má za sebou tři dakarské éry. Jak se to změnilo mimo cestu?
„V praxi zůstal stejný pouze název. Dříve jsme jezdili s mapami, kompasem, hledali jsme stopy, zatímco nyní používáme elektronický itinerář, který nám dávají na poslední chvíli, je velmi přesný a je také hodně mimo sjezdovku. Pak se změnila kola, nástroje a bezpečnost se tak zvýšila. Po prvním Dakaru v Africe jsme jeli do Jižní Ameriky a ty edice patřily k těm nejtěžším, protože je léto a my jsme přešli z úmorného vedra na pláních do ledu na vyvýšeninách. Nyní závodíme v Saúdské Arábii a jsme skutečně v poušti, trochu jako v Africe, ale v supermoderním kontextu: nyní jsme v zemi ropy.“.
I dnes je extrémně rychlý a konkurenceschopný. Můžeš nám prozradit své tajemství?
„Kdybych měl běžet v motokrosu nebo rychlosti, určitě bych nemohl dosáhnout výsledků, ale Dakar je tak trochu jako maraton: musíte vědět, jak měřit své síly, a potřebujete hodně zkušeností. Pro mě je důležité jít dál, snažit se nespadnout nebo to dělat co nejméně. Snad jedním z mých tajemství je také znalost jazyků. Mluvím anglicky, francouzsky, španělsky a trochu arabsky a je to velmi užitečné v soutěžích tohoto typu. Navíc mám vždy nové cíle a motivace.“
Díváš se ještě na pořadí nebo je pro tebe zásadní dojet do cíle?
„V šestašedesáti letech by bylo absurdní si myslet, že můžeme bojovat o celkové vítězství, jakkoli existuje pořadí kategorií. Jsem mezi „veterány“, je mi nad 45 let a jsem ve vedení. Mířím k úspěchu mezi „Veterány“. V žertu jsem řekl, že by mohli zřídit „Superveterán“ pro lidi nad pětašedesát, ale nedělají to, protože nejsou žádní členové, byl bych jediný“.
Nyní ho čeká Dakar 2023, opět s Fantic?
„Ano, ale už ne s prototypem jako loni, ale se zcela jiným, prodejným motocyklem, a to je také velká výzva. Ale těším se na Dakar 2024, který bude můj třicátý, takže jsem to nezvládl. Na druhou stranu v roce 2025 bude 40. výročí mého prvního Dakaru a já chci být u toho. Tady už mám důvody k účasti na Dakaru minimálně do roku 2025″.