GP v Aragonu bude první světovou událostí Alessandro Morosi. Lombardský jezdec třídy 2004, kterému bude 16. prosince 18 let, bude debutovat v barvách MT Helmets-MSi, připraven na vzrušující divokou kartu v mistrovství světa Moto3. První příležitost závodit s nejrychlejšími jezdci na světě a zároveň sbírat zkušenosti v procesu růstu. Ale kdo je tento mladý Ital? Jaká práce stojí za jeho prvním vystoupením na mistrovství světa? Před jeho světovým debutem jsme si povídali, sám vám o tom vypráví.
Vaše první šance na mistrovství světa přichází v Aragonu, první divoká karta.
Letos jsem to upřímně nečekal. Zejména proto, že jsem se po minulé sezóně necítil připraven čelit této zkušenosti, která je vrcholem a vyžaduje tedy určitou úroveň. Nemůžete tam jít, aniž byste byli připraveni. Letos se nám ale podařilo odvést dobrou práci a hodně zlepšit moji atletickou část společně s Akademií SPN, mým trenérem Nico Ferreirou a mými kolegy z Akademie. Kromě toho jsem hodně trénoval na kole, což je nejdůležitější, a mohl jsem se proto dostat na dobrou úroveň. Tato divoká karta mi pomůže vyrůst o něco déle, vše, co se naučím, si přinesu v CEV, od té doby budeme závodit přímo v Aragonu.
Světový debut, co to je za emoce?
Je to velmi zvláštní. Cítím se velmi vzrušený, myslím si, že vstoupím na trať a ocitnu se vedle jezdců, které jsem vždy viděl v televizi! Je to zvláštní pocit, těžko se to popisuje, ale cílem je dát ze sebe všechno a budu se snažit být co nejklidnější. Uvidíme, jestli to zvládneme dobře.
Představte se: kdo je Alessandro Morosi? Kde začíná vaše cesta na motorce?
Ve srovnání s mými vrstevníky jsem začal velmi pozdě. Začal jsem až v roce 2016 poté, co jsem v roce 2015 závodil ve dvou závodech Minimoto: nebyl jsem moc silný, bral jsem to jako zábavu. Následující rok jsem zkusil Ohvale, líbilo se mi to a hned jsem byl dost silný. Fakt je, že mě táta přihlásil do italského šampionátu a do národního týmu, CNV: Podařilo se mi to vyhrát a všichni jsme byli trochu nadšení. Já a můj táta, moje máma a babička, je těžké je nadchnout pro motorky… Tak jsme je vzali trochu vážněji a následující rok mě přihlásili do MiniGP, vždy italského mistrovství s velmi vysokou úrovní. Těžký rok, protože jsem se hned při testech zranil a pak jsem absolvoval několik závodů s kostí nohy, která ještě nebyla dobře svařená. Poté jsem přešel na PreMoto3 s týmem Full Moto z Cassano Magnago [in provincia di Varese, ndr] a hned v prvním roce se mi podařilo vyhrát. Špičková sezóna, už v prvních testech jsem byl velmi silný a udělal jsem několik rekordů, jako je Mugello nebo Vallelunga. Na konci roku byla velká emoce: museli jsme se vypořádat s týmem Gresini, následující rok se mi s nimi podařilo závodit a dobýt pódium ve Vallelungě. Podařilo se mi bojovat se Surrou, mým skvělým přítelem, ale bylo tam několik jezdců: Zannoni, Spinelli, Carraro… Opravdu silní lidé nyní v mistrovství světa. Pak jsem dělal rok s TM, vždy v CIV. Měl jsem závodit v CEV, ale kvůli pandemii nebyla příležitost a tým se nemohl pohnout.
Příležitost však přichází v roce 2021.
Debutoval jsem v CEV s Laglisse, trochu negativní zkušenost: byl to můj první rok, neznal jsem tratě ve srovnání s ostatními, kteří také dělali Rookies Cup. Znali všechny strategie, ale byl jsem tam bez kdo mi pomohl a já jsem čelil víkendům jako vždy. Nicméně na to, že jde o juniorské mistrovství světa, úroveň byla velmi vysoká a nelze ji zvládnout s lehkostí, s jakou se hraje italské mistrovství, vždy na vysoké úrovni. Ale když jsem loni hrál divokou kartu v CIV s AC Racing, se kterým závodím i letos, potkal jsem Nico Ferreiru z SPN Academy a táta mi řekl, abych to zkusil. Je tu Luca Lunetta, teď můj týmový kolega, jsou tu také Guido Pini… Každopádně lidi, které jsem znal, tak mi řekl, abych zkusil, jestli se mi líbí. V případě, že by mě tam nechal o něco déle, tak bych s nimi trénoval, abych se pokusil zlepšit.
A tam se vše mění.
Vlastně jdu, hned se cítím dobře a chápu, že za mistrovstvím této úrovně bylo opravdu hodně práce, zejména na fyzické úrovni. Myslel jsem si, že toho dělám hodně, ale myslím, že to byla pětina toho, co dělám teď. Zejména na motorce: Byl jsem zvyklý jezdit jednou týdně, v sobotu nebo v neděli. Tam ve Španělsku, když nemusím počítat s tím, že mě rodiče budou muset vzít na trať, mě tam vezme Nico a jezdím čtyřikrát týdně. Jste neustále na kole, s mnoha silnými kluky, kteří spolu trénují, takže jste vždy stimulováni k lepším výkonům a zvyšování úrovně. S ním jsem letos čelil CEV s AC Racing Teamem, jsme stále lepší a lepší a teď mám tuto příležitost. Očividně jsem to přijal, uvidíme, jestli ještě můžu růst.
Vaše příprava se změnila. Jak se změnil jezdec Morosi?
Jedna z věcí, které jsem hodně změnil, je disciplína, se kterou věci dělám. Předtím byl možná trénink oddělený, nepovažoval jsem to za zásadní, nepřipadalo mi to tak důležité, jak to teď považuji. Mám svůj jídelníček a musím ho dodržovat, musím dosáhnout váhy před soutěží, mám tréninkový plán, který musím dodržovat, mám čas jít spát a jeden vstávat. Jako člověk se z tohoto pohledu také cítím lépe.
Když se vrátím ke svým začátkům, začal jsi jezdit pozdě, protože jsi nejdřív zkusil jiné sporty, že?
Před motorkami jsem dělal spoustu věcí. Fotbal mě zaměstnával 4-5 let, když jsem byl velmi mladý, ale zároveň jsem dělal i BMX, podle toho, co dělal můj kamarád. Do roku 2012, pokud si dobře pamatuji. Byl tam i basketbal… Vyzkoušel jsem spoustu sportů, kromě hokeje bych řekl, že prakticky všechny.
Nakonec jste si ale cestu k motorkám našel.
Ano, v roce 2015 jsem poprvé vstoupil na trať s minikolem, jen tak ze srandy. Pak jsem to začal brát vážněji.
Do CEV jste dorazil v roce 2021. Co pro vás bylo nejtěžší? Kromě toho, že jsi neznal obvody.
Řekl bych, že to byla kombinace věcí. Čekal mě první rok s týmem, který jsem neznal, s jazykem, španělštinou, který jsem neznal a který jsem se musel naučit. Kromě toho, že jsem neznal tratě, strategie patří k nejdůležitějším věcem: v kvalifikaci musíte vědět, kolik kol udělat, správnou vzdálenost od jezdce vepředu pro dobrý čas… Věci které podceňujete, pokud nemáte žádné zkušenosti, ale právě díky tomu stoupáte v žebříčku. Mnoho kluků z CEV také dělá Rookies Cup a má spoustu zkušeností s letmým kolem, jak používat gumu, jak se umisťovat na okruhu. Na druhou stranu jsem vešel dovnitř a šel kolem, co přišlo, bylo. Jsou to maličkosti, které dělají rozdíl.
Je nějaký konkrétní okruh, kde jste se více trápil?
Nevím… ve všech jsem si vedl špatně! Jediný, kdo mě loni uspokojil, byl Aragon v testech: poprvé jsem jel rychle, cítil jsem se na motorce dobře, jel jsem bez přemýšlení a užíval jsem si to. Jako track se mi to moc líbí. To je nejkrásnější, dívám se na nejhorší… Možná říkám Jerez, tolik jsem tam bojoval.
Vaše číslo je 19. Má to nějaký konkrétní význam?
Vždy to bylo číslo, které se mi stalo v každé situaci. Například jdu do restaurace a dostanu se ke stolu 19, nebo se otočím k televizi a zkontroluji to číslo. Vždycky mě to ‘pronásledovalo’! Ale je tam i podtón od mého otce, který mi odjakživa vtloukal do hlavy Freddieho Spencera. Takže řekněme, že jsem podepsal 19. a nakonec jsem si to vybral k závodění.
V Moto3 to ale neužijete, co jste si vybrali?
Ano, Ogden to má. Poběžím s problémem č. 91: žádné vědecké výpočty, obrátil jsem to zpět.
Je nějaký světový jezdec, kterého více pozoruješ?
V Moto3 mám Guevaru opravdu moc rád. Prostě se mi moc líbí, jak jezdí na kole, jak jezdí, jak čelí závodům, s raketovým startem, aby se snažil okamžitě utéct. Obecně však platí, že pokud mám říci svého oblíbeného řidiče, pak vám řeknu Fabio Quartararo. Nikdy neudělá chybu, jede na motorově horší motorce, přesto se mu vždy podaří být vepředu. Viděl jsem ho naživo v Misanu během doprovodného závodu CEV, pozoroval jsem ho na trati: je to opravdu auto, nedělá chyby a je vždy přesný, dokonalý. Opravdu to dělá dojem.
Když se vrátím k vaší divoké kartě, stanovil jste si nějaké cíle?
Všiml jsem si, že kdykoli na něco myslíte určitým způsobem, rozhodně to tak nebude. Jdu tam s vědomím, že to umím dobře, ale nechci si dávat cíl do hlavy. A kdybych dopadl hůř, měl bych pocit, že jsem ze sebe nedal všechno. Místo toho tam chci jít a dát všechno, co přijde, přijde. Žádný cíl, chci tomu jen čelit s úsměvem a myslet na zábavu, protože je to příležitost, která se na světě naskytne jen málokomu.
Pokud jde o přípravu, Akademie, do které patříte, je ve Španělsku, ale žijete a soutěžíte také v Itálii. Jak se organizujete?
V podstatě jsem v provincii Varese, ale doma se moc nezdržuji. Opravdu, je mi to skoro divné, když se vrátím, skoro si nepamatuji, jaké to je! Teď už si myslím, že znám všechny hotely na světě, jsem pořád pryč, často v Malaze, kde je Akademie. Pak se pohybuji kolem závodů, včetně motokárových závodů v Itálii, Moto3… Jsem vždy velmi zaneprázdněn. Ale ještě jsem se nepřestěhoval, protože chci dokončit pátý ročník střední školy, jsem sportovní vědec.
Jak těžké je zvládnout jak sportovní nasazení, tak školu?
Naštěstí jsou absence oprávněné. Pak dělají programy speciálně pro mě, aby mohli sledovat, i když jsem pryč, a neptali se mě třeba den po soutěži na Božskou komedii. Ale dávají mi čas vzít si knihy do ruky a osvěžit si paměť. Je to však velmi obtížné. Vzpomínám si například na loňský rok: dva týdny před koncem školy mi ještě chybělo šest známek, dvě z předmětu, takže…