Luca Marconi mluví o motorkách a je šťastný. Motocykl byl jeho největší vášní už od dětství, kdy objížděl s minikoly po tratích Romagna, své země. Je mu 33 let, je úspěšným podnikatelem a už nějakou dobu bývalý závodní jezdec.
Jako dítě byl považován za skutečný talent, jednoho z nejslibnějších mladých hráčů na mezinárodní úrovni. Během své kariéry dvakrát vyhrál Mistrovství Evropy Minimoto, dva roky se účastnil mistrovství světa, čtyři roky mistrovství světa supersportů a závodil také ve vytrvalostním mistrovství světa. Bohužel se mu nepodařilo vzlétnout jako Michele Pirro, jeho nejlepší přítel od dětství.
„V roce 2001 jsem začal závodit v minibikech – Luca Marconi říká Corsedimotovi – Vyhrál jsem evropský šampionát v roce 2006 a 2007, v roce, kdy jsem debutoval v Honda Trophy. Zúčastnil jsem se CIV 125 a v roce 2009 jsem už byl v mistrovství světa MotoGP v týmu CBC společně s Lucou Vitalim na Aprilii“.
Vykročil jsi dopředu.
“Pravděpodobně jsem přijel na mistrovství světa příliš brzy: měl jsem zůstat déle v italském šampionátu.” Tým tehdy měl vždy Hondy, ten rok přešel na Aprilii a se dvěma nováčky. Pro všechny to bylo příliš nové. Následující rok jsem zůstal v mistrovství světa a závodil s Ongettou. Úroveň mistrovství světa 125 v těch letech byla velmi vysoká s jezdci jako Marquez, Rabat, Zarco… Pak byl propastný rozdíl mezi oficiálními motorkami a soukromými. Nešlo to, jak jsem doufal, a tak jsem změnil kategorii.“
Dostali jste se na mistrovství světa supersportů 600?
„Ano a musel jsem začít znovu. Přejít ze 125 na 600 bylo opravdu komplikované. Závodil jsem ve World Supersport 4 roky se soukromými týmy a bylo těžké se prosadit. V roce 2013 jsem také absolvoval nějaké závody BSB, pak jsem v roce 2014 přistál na Stock 1000 a hned jsem se tam cítil dobře“.
Našli jste znovu svůj úsměv s 1000?
„Soutěžil jsem s týmem Trasimeno na Yamaze ve Světovém poháru a měl jsem opravdu dobrý čas, když jsem získal několik dobrých umístění. Závodil jsem i ve vytrvalostním mistrovství světa a bylo to krásné. Dostal jsem se na třetí stupínek na pódiu na Bol D’Or se svými týmovými kolegy z Yamaha Motor France a je to zkušenost, kterou si uchovávám v srdci pro klima, které v tomto šampionátu vládne, přátelství a spoluúčast v rámci tým. Mimo jiné jsem také vyhrál 200 Miglia“.
Je pódium na Bol d’Or nejlepší vzpomínkou na vaši kariéru?
„Nejlepší zážitky byly dva: pódium na Bol D’Or, ale také sezóna 2017 s týmem Black Sheep. Vím, že to vypadá divně vzhledem k tomu, že jsem se ten rok zranil při evropském závodě STK 1000 v Imole, ale s týmem Marca Frisona jsem si to užil tak dobře, že mám nádherné vzpomínky. Den před nehodou jsem absolvoval dobrou kvalifikaci a mohl jsem dojet dobře v závodě, ale velká rána v rychlosti 280 km/h a probudil jsem se v nemocnici. Po nehodě mi byl Marco Frison blízký, stejně jako zbytek týmu. Ve skutečnosti jsem se moc nezranil, ale nehoda se podepsala a rozhodl jsem se přestat.“
Bylo ti pouhých 28 let.
„Ano, byl jsem mladý, ale moje dcera se už narodila a můj otec právě zemřel. Musel jsem se starat o rodinný podnik: to byla a je moje priorita. Jsem vlastníkem a prezidentem společnosti Legnami Srl s 75letou historií a 50 zaměstnanci“.
Chybí vám soutěže?
„Strašně mi chybí adrenalin ze závodění. Zkoušel jsem i jiné sporty, dělal jsem i triatlon, ale stejné pocity jsem nepociťoval. Stále trénuji každý den s Lorenzem Savadorim, Samuelem Cavalierim, Matteem Ferrarim a Michelem Pirrem. Pro mě je to stimul a způsob, jak zůstat ve spojení se světem motocyklů.”
Michele Pirro je tvůj nejlepší přítel.
„Ano, vidíme se každý den, jezdíme spolu na dovolenou a jsme v kontaktu. Je to skvělý sportovec, ale také především úžasný člověk. Kdo ví, jestli by z našeho přátelství nemohl v budoucnu vzejít nějaký společný projekt ve světě motorů. Uvidíme, rád bych něco dělal v motorkách.“