Zrodilo se to všechno z božského záblesku? Možná. Příběh Gianlucy Nannelliho je opravdu pěkný, plný kuriózních anekdot, které jako by byly převzaty z filmu. Gianluca Nannelli se narodil ve Florencii v roce 1973 a léta patřil mezi protagonisty mistrovství světa supersportů a superbiků. Nyní je technikem FMI, majitelem Nannelli Riders Academy.
„Vášeň pro motorky se zrodila, když jsem byl dítě – Gianluca Nannelli říká Corsedimotovi – Jednoho dne jsem vyšel z katechismu a viděl jsem před sebou Bianchiho výlohu, v Incisa Valdarno. Byly tam vystaveny všechny Ducati, Malaguti a byla to láska na první pohled, skoro jakási smrt elektrickým proudem, opravdu! Přišel jsem domů a řekl jsem rodičům, že chci motorku a neuměli mi to vysvětlit. Dodnes si pamatuji, jak se mě jeden kněz zeptal, co mi řekl. Ale jak, pošleme ho na katechismus a on chce to kolo!“.
Ale nechtěli to vědět?
“Absolutně! V tomto byli velmi přísní, neoblomní. A tak jakmile jsem začal pracovat, našetřil jsem nějaké peníze a koupil si motokrosovou motorku, jedinou, kterou jsem si mohl dovolit, ale chtěl jsem jít na trať. Ve dvaceti letech jsem se zranil při autonehodě. Tak jsem si musel počkat a začal jsem závodit na motorkách ve 22 letech s Cagivou Mito. Volný čas jsem trávil s kamarády z Ducati Valdarno a jel se s nimi podívat na závody SBK. Pokud jeden šel do okruhu, přidal jsem se. Motorky byly mou vášní i trápením. Jednoho dne jsem se jel podívat do Imoly na závod mistrovství světa a tam byla epizoda, na kterou nikdy nezapomenu.“
Co se stalo?
“Byl jsem v Tose s přítelem přezdívaným Noce.” Řekl jsem mu “Jdu tam” a on řekl “ale ne, nemůžete napadnout trať”. Ale já říkám “ne ne, teď ne.” Odtamtud jdu na trať, brzy tam budu závodit, v Superbiku s Ducati“. Chtěl jsem závodit v Superbiku. byl to můj sen téměř k mé posedlosti. Věřil jsem tomu celým svým srdcem, každou buňkou svého těla. Pak jsem o pár let později závodil v Imole, dokonce jsem vyhrál a Noce přeskočil bariéry a přišel mě obejmout. Ohlédli jsme se na tu epizodu a byla tam exploze radosti.”
Kromě Imoly vám v srdci zůstala i Monza?
„Myslím, že v Monze 2005 jsem vstoupil do moderní historie. Závodil jsem na mistrovství světa supersportů s Caracchim a měli Lanziho v Superbike, ale ten se ve Valencii zranil. Caracchi mi nabídl, abych závodil ve stejný víkend v obou třídách a také jsem se dostal na stupně vítězů. Nepopsatelná radost.”
I vaše pódium ve Valencii 2007 má dobrý příběh.
„Tým Caracchi ten rok začal vyhrávat titul, ale věci nešly dobře. Před závodem mi řekli, že hlavní sponzor byl zklamaný z výsledků, chtěl skončit a riskoval uzavření. Začal jsem s obrovským tlakem a ocitl jsem se patnáctý, pak jsem se zuřivě vrátil až na třetí místo. Sesedl jsem z motorky a řekl jsem „s takovým pódium se tým nezavírá, že? A Caracchi se začal smát. To byl vtip. Věděl, že bych do toho dal své srdce a že by to pro mě byl stimul navíc.”
Jaký byl klíčový okamžik vaší kariéry?
„Když jsem ztratil ze zřetele svůj sen, kterým vždy bylo závodit s Ducati. V roce 2006 jsem měl závodit s Ducati v Borcianiho týmu, místo toho jsem byl troufalý a šel jsem do Hondy s tím, že vyhraju šampionát, ale ještě před začátkem sezóny jsem zůstal pěšky. V tu chvíli jsem se musel spokojit s tím, co jsem našel, udělat nějaké substituce a nakonec mě naštěstí Caracchi znovu chytil a vrátil jsem se s nimi, do Supersportu s 749“.
V roce 2007 jste usiloval o titul, ale co se stalo?
„Byl jsem třetí v šampionátu, ale v Silverstone jsem havaroval pod lijákem. Zranil jsem se, pak jsem se v posledních několika závodech vrátil s pocitem obrovské bolesti, ale titul byl nyní na hraně.”
Kdy jste se rozhodl opustit soutěže?
„Na konci své kariéry jsem se věnoval CIV. V předvečer posledního závodu, v roce 2012, mě v sobotu večer napadly zvláštní myšlenky. Bylo mi 39 let a myslel jsem na svou rodinu, na to, že kdybych byl zraněn, dostal bych své rodiče, kteří jsou nyní starší, do potíží. Už jsem neměl chuť riskovat a v tu chvíli jsem pochopil, že druhý den bych běžel svůj poslední závod. Už jsem si jako jezdec splnil všechna svá přání a byl čas závodění opustit. Dva roky jsem nezávodil, pak jsem se stal technikem MMF“.
Gianluco Nannelli, co se snažíš sdělit dětem, které trénuješ?
„Kromě technických pojmů se je snažím přimět, aby pochopili, jak je důležité jít za svými sny. Pokud tomu člověk opravdu věří a něco opravdu chce, musí se oddat, bojovat a může dosáhnout jakéhokoli cíle“.