Jacopo Zizza, léta jezdec a týmový manažer mistrovství světa vytrvalostních závodů, nyní technický komentátor Eurosportu pro FIM EWC, se minulý víkend zúčastnil slavného HAT 2023. Jedinečná soutěž, podrobně vyprávěná v jeho deník. V duchu toho, jaké to bylo skutečné dobrodružství motoristické vášně.
Autor: Jacopo Zizza
Účastnit se HAT? Jaké dobrodružství!! Nemohu si pomoct, abych nezačal poděkováním organizátorům a Nicola Poggio za tuto příležitost a také Ennio Marchesinovi za to, že mi dal k dispozici SWM Six6 500. Vlastně co‚je to Hat Sanremo-Setriere? HAT znamená „Hard Alpi Tor“ a je to největší dobrodružná akce v Evropě. Je to projížďka Ligurskými a Piemontskými Alpami, kterou je třeba podniknout bez soutěžních ambicí, ale s touhou objevovat přírodní polní cesty, užívat si různé scénáře s možností zažít neznečištěnou přírodu a fascinující a neznámé historické skutečnosti.
Pro 15. ročník se na start postavilo celkem 530 motorek.
Proč jsem se zúčastnil?
Protože jsem měl vždycky rád výzvy. Od té doby, co jsem přestal závodit na dráze, rád prozkoumávám nové scénáře a prožívám motorku s čistým potěšením z toho, že si ji užívám. Myšlenka zúčastnit se mi ležela v hlavě několik let, ale pak mě vždy něco zastavilo. Očima někoho, kdo vstoupil do neznámého světa, musím říct, že se mi líbilo všechno. Organizace: perfektní a vždy přítomná, připravená vyřešit jakékoli kritické problémy, které se objevily, našel jsem všechny pozitivní vlastnosti toho, co jsem četl v minulých vydáních.
Úvodem řeknu, že to pro mě byl debut na akci tohoto druhu a moje off-roadové zkušenosti byly minimální. Volba zúčastnit se se Swm je způsobena tím, že jsem se vždy chtěl účastnit akcí se značkami Varese. Je dobře známo, že v mém městě je mnoho důležitých reálií, jejichž historii je občas potřeba jen oprášit.
Při vstupu do výběhu, i když jsem nikoho neznal, jsem měl představu, že nejsem sám. Možná to bylo proto, že můj Swm byl bílou muškou mezi všemi specializovanými motorkami nebo těmi, které mají ve své DNA polní cesty. Kolik lidí se na to přišlo zvědavě podívat… Myslím, že jsme byli „nejhezčí nebo nepravděpodobnější“ pár v paddocku, zvláště pro registraci v kategorii extrémních 1000!
Odjel jsem v sobotu v 23 hodin a s Marcem a Alessandrem, dvěma kluky, které jsem potkal na místě, jsme se spojili. Vydali jsme se po trase, bylo na nich, aby mi usnadnili život tím, že sledovali stopy na navigátoru a čekali na mě. Jízda v lese, ve tmě, s neznámou motorkou a dva roky po mých posledních kilometrech na polní cestě bylo vše k objevování. Musel jsem si v hlavě znovu odemknout mapu, hlavně abych nejezdil moc napjatě, abych šetřil energii. Pár metrů a hlava už byla ta pravá. Znovu jsem prožil mnoho vzpomínek na závodění ve tmě, kdy hra světel z reflektorů těch za vámi rozmazávala linie. Jaké kouzlo!
Odpočinek? Po probdělé noci s mini přestávkami na kávu po cestě jsme šli v 8 na hodinu spát uprostřed lesa. Druhou noc jsme s dalšími účastníky spali na zpřístupněném firemním parkovišti. Tak unavený, že si nikdo nestěžoval na tvrdost asfaltu.
Co mi z toho dobrodružství zbylo?
Krása krajiny, vůně podrostu kořeněná únavou, to uspokojení, že jsem si užíval východ slunce ztracený někde u Přímořských Alp, že jsem si zasloužil ty první sluneční paprsky, které vedlo k novému dni úsilí, sdílení a usmívá se.
Fotografický kredit Marco Cappelli
snímky
‚
‚