Být schopen zachytit přesný okamžik, zachytit přesný okamžik: takto řečeno se to zdá snadné, ve skutečnosti to tak opravdu není. Ale Silvio Tosseghini, odborný fotograf přítomný v mistrovství světa superbiků od roku 2006, rozhodně uspěl, když zvěčnil „let“ Topraka Razgatlioglua v Portimau. Obrázek, který obletěl web a který sám šampion roku 2021 rozhodně ocenil. Co se ale za takovým konkrétním okamžikem skrývá? Jaká je práce fotografa na mistrovství světa? Bavili jsme se s Tosseghinim, tady je to, co nám řekl.
Jak se k takovému snímku dostanete? Jaká příprava za tím stojí?
Bylo to místo, kde jsi náhle vyšel, takže jsem se připravil, než pilot dorazil. Ručně jsem zaostřil tam, kde jsem si myslel, že fotím. Když jsem ho viděl vyjít na poslední chvíli, obraz byl zaostřený a já vystřelil! Pak to bylo domácí kolo, a protože jsem znal Topraka, věděl jsem, že před návratem do garáže něco udělá, takže jsem ho hlídal. Měl tam opravdu pěkný let! Bylo to jako být na Tourist Trophy.
Existuje nějaký „trik“, jak takový konkrétní okamžik zachytit?
Zkušenosti jsou určitě potřeba. Vždycky jsem jezdil na motorce, takže znám trajektorie, co dokázali jezdci… Vím, vždyť jsem byl motorkář. Nebo mám na mysli rvačky: když jsou jezdci tak, tak blízko, klidně se může něco stát, jen si dej větší pozor. Ale vzpomínám také na havárii v Imole [2017], když Aprilia vzplála v Laverty. Jaká to hrůza! Požár a černý kouř, mysleli jsme si to nejhorší! Byl jsem tam, měl jsem dobré reflexy a dokázal jsem ho chytit. V tu chvíli jsem byl také jediný: na správném místě ve správný čas, ale také musíte být schopni přinést práci domů. Potřebujete štěstí, ale potřebujete také rychlost, rychlé reflexy, ať už to nazvete jakkoli, abyste se chopili okamžiku.
Co řekl Toprak Razgatlioglu, když viděl fotku?
Milovala to! Požádal mě, abych to udělal obří, protože to chce. Vlastně udělat dvě kopie, jednu pro něj a jednu pro mě: do té pro mě mi hodlá napsat věnování. Andreu Dosolimu se to také moc líbilo, všichni muži Yamaha, pak Remo Gobbi, „pan Pata“, jak mu říkám, nebyli šťastní, ba víc! Ta fotka obletěla svět, byla na všech sociálních sítích. Byl opravdu šťastný, a to tak moc, že už mi dal práci i na příští rok.
Mohl bys nám říct něco o své práci fotografa v mistrovství světa superbiků?
Tři dny ohně! Pak se všichni přesvědčí, že když už je fotka pořízená, už ji stáhl a všechno, takže na její získání stačí pět minut. Místo toho trvá, než se na to podíváte, zkontrolujete, vydělíte to jedním, tamtím druhým… Obecně jsou to tedy tři opravdu intenzivní dny mezi testy, závody, často a ochotně i startovním roštem. Pokud se váš jezdec dostane na pódium, musíte tam také závodit, abyste ho chytili. Ale ze všeho nejdřív musíte zorganizovat lety, hotely… Ať je to dobře nebo špatně, vždycky najdu nějaký tým, který mě proveze na skútru, ale mnoho let jsem cestoval pěšky s objektivem 4,5-5 kilo na rameno . A když je horko, je to neuvěřitelné, cítíte se na trati tolik! Je to únavná práce, není to tak jednoduché, za ty roky jsem najezdil spoustu kilometrů autem… Kolik silnic, tolik spánku! Zastavili jste se na odpočívadle, abyste se vyspali, ale po čtvrt hodině jste si řekli, že už musíte jít, a jdete.
Je nějaký konkrétní obrázek, na který rád vzpomínáte?
Vzpomínám si na jednu ze Superbike 2008 v Assenu, fotku, kterou už asi nikdy nepořídím: sedm, osm jezdců za sebou v zatáčkách! Byl jsem unavený z toho, že jsem ji viděl, ale byl jsem tak potěšen, byla to velká satisfakce (tady je to níže: jak úžasné, ed)
V Superbiku je dlouhá léta. Co se v průběhu času změnilo?
V dobrém i zlém, práce je vždy taková. Pak mám to štěstí, že jsem pracoval a nadále pracuji pro stejného člověka, stejný tým, aniž bych spěchal s hledáním práce. Možná je to tím, že pracuji dobře, nevím. Paddock byl však v minulosti krásnější, trochu lidštější, zatímco nyní by každý chtěl připomínat MotoGP. Ale nejsou na to finance… Teď se zdá, že se počítají jen peníze.
Vysvětlete nám to trochu lépe.
Byla to pomalá změna, ale podle mě jsme se dostali k ovoci. Jsou týmy, které závodí třicet let a těžko hledají jezdce, nebo mu musí platit za závodění, protože nemají žádný rozpočet nebo tak něco. Kromě oficiálních výrobců Ducati, Yamaha, BMW, Honda v současnosti platí za závodění téměř všichni soukromí jezdci. Objížďka stojí víc a víc, sponzorů je stále méně, jezdci a technici musí být placeni… Další věc, kterou si s lítostí všímám, je, že na startovním roštu vidíte lidi, kteří s tím nemají nic společného. Neuvěřitelně nás každý rok žádají o propustku, pak přijde první str*** a jde na mřížku fotit mobilem. Téměř jsme dosáhli úrovně MotoGP.
Dvouleté období poznamenané pandemií rozhodně nepomohlo.
To taky… V té době jsem zůstával doma na pohovce a sledoval závody Superbike v televizi, nehýbal jsem se. Odjeli pár závodů, ale bylo opravdu těžké se přihlásit, jen málokomu se to povedlo. A i teď tam musíte zajít, ukázat se s doklady v pořádku, dát vědět, jestli máte nějaké očkování a vůbec. Vždy je však potřeba trocha opatrnosti, například se držet dál od davu nebo používat masku. Musíte být vždy opatrní.
Co by současný Superbike potřeboval?
Musíme se vrátit o kousek zpět a především vytvořit postavu jako v minulosti. Bayliss, Troy Corser, Biaggi… Jedinec, ale byla to postava, která momentálně chybí. Možná je to Toprak, kdo dělá tento fenomén, Bautista a Rea jsou spíše stydliví a rezervovaní, Rea zvláště. Bautista ne, vždy je veselý, vždy šťastný, kdo tě pozdraví a zastaví se, aby se zeptal, jak se máš.
Jaký je vztah s piloty? Je někdo, ke komu se obzvlášť vážeš?
Pracoval jsem také pro Roberta Rolfa, je to můj velký přítel: Robyho jsme poznali opravdu hodně mimo závodění. Dalším jezdcem, na kterého vzpomínám s velkou láskou, je Virginio Ferrari. Doma mám i jeho žlutozelenou helmu Boeri, myslím, že ji mám jako jeden z mála.
Přemýšleli jste někdy, jestli to opravdu stálo za to?
Dobrá otázka! Pokud se podíváte na ekonomické hledisko, pravděpodobně ne, je příliš málo placené. Vybavení je čím dál dražší, naštěstí mám týmy, které mi ho pomáhají nosit. Ale když se podíváte na vášeň, tak to opravdu stálo a stojí za to. Některé věci se dělají jen s velkou vášní, jinak to nejde. Pak mám štěstí, protože dělám něco, co mě baví. Ještě musím říct, že mě to pořád baví, dokud to tak bude, budu pokračovat, když už mě to nebude bavit, tak končím.
Myšlenka na zastavení je tedy ještě velmi vzdálená.
Dokud mám tohoto ducha, ano. Nejhorší je, že se v sezóně dostanete do určitého bodu, kdy si řeknete dost, tohle je poslední rok. Teď je to měsíc a půl, co jsem doma bez sledování závodů a nemůžu se dočkat, až zase začnu!
Jonathan Rea, skvělá biografie: „In Testa“ k dispozici na Amazonu