Opona padá na legendu. Maurizio Bottalico oznámil svůj odchod před několika měsíci a minulou neděli se zúčastnil a vyhrál svůj poslední závod. „The Mad Hatter“, jak se mu přezdívá, opouští soutěže jako šampion. Letos vyhrál čtyři tituly, z toho dva italské a stejný počet evropských ve třídách 600 a 1000. Dále se dostal na stupně vítězů v Manx Grand Prix v závodě juniorů s Patonem před tisíci lidmi a jeho rodinou (na fotografii Gianluca Domenicali). Při své druhé účasti na Isle of Man okamžitě dosáhl neuvěřitelného výsledku. Ale teď obrací nový list, jak říká Corsedimotovi.
„Odcházím, neudělám krok zpět.“ – říká Maurizio Bottalico – Myslím, že to je už nějakou dobu jasné. Svou kariéru jezdce jsem ukončil 122 vítězstvími ve 153 rozjížďkách v silničních závodech, 7 italskými a 6 evropskými tituly, pódiem na Manx a mnoha dalšími úžasnými vzpomínkami. Pointa je nyní učiněna, ale to neznamená, že je to definitivní rozloučení s celým motocyklovým světem.“
Necháváte nějaké mezery otevřené?
„Teď musím vyřešit malý fyzický problém, ale v každém případě bych mohl být v budoucnu přítomen v jiných rolích. V tuto chvíli neřeknu nic jiného.“
Co jste cítil, když jste si oblékl kombinézu a helmu na svůj poslední závod?
„Byl jsem velmi klidný. O pořadí jsem příliš nepřemýšlel, protože k získání titulu jsem potřeboval skončit. Myslel jsem jen na zábavu a závod jako na cíl sám o sobě. Luca Salvadori také soutěžil a věděl jsem, že bude ve hře, protože vím, jak je rychlý na motorce. Byl jsem rád, že přijel a pro mě jako jezdce to byl dobrý stimul.“
Mezi nejlepší vzpomínky vaší kariéry patřilo pódium na Manx?
„Samozřejmě, že pódium bylo něco neuvěřitelného, myslím, že je to cíl každého, kdo se silničních závodů účastní. Letos jsem byl zvědavý, jak zúročit zkušenosti z roku 2022 a zjistit, jak rychle dokážu jet. Stupeň vítězů jsem si neuvědomil, dokud jsem nedojel do cíle, ale když mi zamávali směrem k pódiu, zažil jsem emoce, na které nikdy nezapomenu. Je to škoda pro seniora, protože jsem měl trochu smůlu, jinak jsem tam mohl zamířit i na stupně vítězů. Mezi nesmazatelné vzpomínky řadím kromě Manxe i výzvu s Maxem Biaggim v supermotu. V každém případě by jich bylo tolik, že by nebylo možné je zmínit.“
Chvilka na vymazání?
„Nejhorší se datuje k CEV v roce 1999. Doma mě nechal tým, který místo mě vzal platícího jezdce, ale na konci sezóny mi zavolal zpátky, protože náhradník udělal velmi málo.“
Vaše děti byly také přítomny v Manxu. Stane se z malého pilota?
„Samozřejmě, už jsem to dal na motorku. Určitě nezmizím a dál budu motorku sledovat jako táta.“
Fotografie Gianluca Domenicali