Zajímalo by mě, jestli si ještě někdo pamatuje Indiána s 54 na štítě. Byl to symbol Poggyho, malého chlapce, který snil o tom, že se stane šampionem. V té době neexistovaly sociální sítě a tyto obrázky jsou v paměti více než na internetu. Manuel Poggiali se narodil v San Marinu 14. února 1983 a dnes je mu 40 let. Většinu svého života strávil ve světě motorsportu.
Pro motorkáře se stal vášní tím, že navštěvoval minicyklistické tratě v Romagně. Poté, co sbíral vítězství a pódia v různých šampionátech vyhrazených pro minibike, v roce 1997 debutoval na „vysokých kolech“. Následující rok vyhrál italský šampionát 125, Honda Trophy a dva závody evropského šampionátu. Po jedné sezóně už byl v mistrovství světa, po dvou se poprvé dostal na stupně vítězů, v Assenu. To třetí místo na University of Speed už předznamenalo, že se krátce poté stane něco velkého, velmi velkého. Ve skutečnosti se v roce 2001 stal mistrem světa na Gileře po mimořádné sezóně se 3 vítězstvími a 11 umístěními na stupních vítězů. V roce 2002 Poggiali zůstal na 125 a přiblížil se k vítězství ve 4 závodech, ale byl poražen v extrému Francouzem Vincentem. V průběžném pořadí šampionátu se proto musel spokojit s druhým místem před Španělem Danielem Pedrosou.
Manuel Poggiali zůstal s touhou po vítězství a plně uhasil svou žízeň v roce 2003 při svém debutu ve třídě 250 na Aprilii. Poggiali zahájil sezónu senzačním způsobem vítězstvím v prvních 2 Grand Prix, po kterých následovala další dvě vítězství a četná umístění na stupních vítězů, která ho opět posvětila na Olymp mezinárodního motocyklu.
Následující rok se mu nepodařilo potvrdit, ale přesto dosáhl jednoho úspěchu a dvou třetích míst. Byly to poslední stupně vítězů závodní kariéry, která skončila příliš brzy. Následně už neměl špičkové motorky a v roce 2008 soutěže opustil.
O několik let později se vrátil do sedla v italském šampionátu superbiků, ale pro ty, kteří jsou zvyklí vyhrávat, není snadné přizpůsobit se tak odlišné realitě. Byla to improvizovaná závorka, ale ukázka lásky k závodění, svému světu, do kterého se pak na plný úvazek vrátil jako trenér týmu Gresini. A právě s Faustem našel svůj správný rozměr. Jeho práce je také skryta za exponenciálním růstem týmu Faenza spolu s jezdci, kteří se v týmu navzájem následují, včetně Enea Bastianiniho. Dnes je po boku Alexe Manqueze a Fabia Di Giannantonia.