Od nájezdů v ulicích Salerna až po MotoGP. Giuseppe Fiorillo byl jedním z mála jižních pilotů, kteří hráli vedoucí roli na mezinárodní úrovni. Narozen v roce 1970, v devadesátých letech byl mistrem Evropy třídy 250 ccm a zúčastnil se více než třiceti závodů mistrovství světa mezi třídami 125 a 250 ccm, nyní žije v Romagna a již dvacet let je jedním z referenčních techniků Andreani Group.
Giuseppe Fiorillo, jak jste se dostal ke světu motocyklů?
„Jako řidič jsem se narodil z ničeho nic, nejbližší závodní dráha byla přes 300 kilometrů od mého domova, a tak jsem jezdil po silnici. Měl jsem Aprilii 125, kterou mi dal můj otec, a trénoval jsem ve vesnici. Vstoupil jsem do Moto Club Costa dei Saraceni a s nimi jsem začal dělat věci vážně, pak mě povolal Team Italia.
Jak to šlo?
„V té době tu byl Team Italia, který řídili Pierluigi Aldrovandi a Domenico Brigaglia, kteří byli opravdovými nadšenci. Skončil jsem druhý na evropské 125 a postoupil jsem do mistrovství světa, ale bohužel jsem tam měl Yamahu, která nebyla na úrovni ostatních motorek. Výsledky se nedostavily. Vrátil jsem se do mistrovství Evropy, ale ve 250 jsem vyhrál šampionát ve třídě 250 Grand Prix. Takže jsem se vrátil do mistrovství světa, ale měl jsem standardní Hondu a v té době tam bylo 15 továrních motocyklů. Byly to roky Biaggiho a Capirossiho a úroveň byla velmi vysoká. Nevedl jsem si špatně, ale nijak zvlášť jsem nezazářil, navíc jsem neměl rozpočet, takže jsem se ocitl pěšky.“
Pomohl vám někdo?
„Ano, Mauro Noccioli, který mi dal příležitost soutěžit v mistrovství Evropy s ručně vyrobeným motocyklem, který postavil. Byla to velká výzva, protože se mi podařilo vyhrát soutěže s velmi soukromým dílem. Pokračoval jsem v kontinentální sérii a skončil opět druhý. V roce 1997 jsem se vrátil na mistrovství světa, ale věci nedopadly dobře. Pak jsem přešel do Supersportu a tam to bylo špatné, protože jsme měli pneumatiky, které nám dělaly spoustu problémů. Pak jsem přestal.“
Začal jste pracovat v zákulisí?
„Chvíli jsem byl testovacím jezdcem, nejprve v Bimota a poté v MV Agusta. Ve společnosti Andreani Group pracuji od roku 2003. Letos jsem následoval Marca Bussolottiho do CIV, vyhrál šampionát a i pro mě to bylo velké zadostiučinění.“
Byl jsi vynikající pilot, ale neprorazil jsi. co ti uniklo?
„Pro kluky z jihu bylo všechno složitější, nebyly tam tratě a o motorky nebyl zájem. Kdybych se narodil v Romagně, pravděpodobně by to bylo jiné. Za mých časů žádná VR46 Academy neexistovala. Valentinu Rossimu by měl být postaven pomník za to, co udělal pro mladé lidi: vychoval více než generaci jezdců a my mu musíme poděkovat.“