Zklamaný rok 2022, ale už se díváme do budoucnosti. Alessandro Zaccone odstartuje z MotoE, tentokrát v týmu Hervé Poncharala, rozhodnutý vykoupit se po těžkém roce Moto2 z mnoha důvodů. Po tom, co jsme informovali v první části našeho rozhovoru, včetně hodnocení jeho sezóny, jeho návratu do elektrického šampionátu a dalších, začněme od toho. Jeho zkušenosti na 100 km Champions, jeho fyzická situace, „případ Navarro“ v Austrálii… Zde je to, co nám řekl, následuje druhá část našeho rozhovoru.
Alessandro Zaccone, v těchto dnech jste patřil mezi protagonisty 100 km šampionů. Jak to šlo?
Brali jsme to velmi, velmi filozoficky. Jak Bassani, můj parťák, tak já nikdy nejezdíme na ploché dráze, vlastně ani nemám kolo… Dostat se tam není jednoduché, protože všichni jsou velmi rychlí, dokonce i Španělé, kteří tam jezdí pořád. Je to náročné, ale vždy je to zábavné a oproti loňsku jsme jeli mnohem rychleji, to je něco! Nakonec je to událost být spolu, i proto, že když přijde 100 km, tak jsem vždycky zlomený… Loni záda, tentokrát vazy v koleni, takže to vždycky bereme olověnýma nohama. Ale je to úžasná akce, musíme jen poděkovat Valentinovi a VR46 za to, co udělali.
Možnost „odpočinout si“ po této komplikované sezóně.
Řekněme, že jsem si letošní světový rok neužil tak, jak bych si přál. Možná je to moje největší lítost. Takže najít všechny lidi v paddocku pohromadě v této party… Vidíte je jinýma očima, bylo to hezké.
Zmínil jsi koleno, jak se máš?
Zranil jsem se v Austrálii: Nikdy jsem nic neřekl, ale mám tři poškozené vazy a stále s tím bojuji. Operace zatím není potřeba, uvidíme později, jak to bude bolet nebo jestli dojde k dalšímu poškození, ale momentálně se tomu snažíme vyhnout. Od Austrálie uběhly asi dva a půl měsíce a teď to začíná jít trochu lépe, doufám, že za krátkou dobu budu v pohodě. Cvičím normálně, doufám, že to není problém.
Sáhněte tedy na malou „dovolenou“, také abyste se dostali zpět do formy.
Jsem trochu doma, i když pokračuji v tréninku, ale třeba vyjížďka s kamarády, tak nějak uvolněněji. Byl to velmi těžký rok, potřeboval jsem vypnout a znovu objevit vášeň pro tento sport, pro to, co jsem vždy dělal. Se vším utrpením, které jsem prožil, řekněme, že jsem začal „nenávidět“ to, co jsem dělal. Focení s přáteli a znovuobjevení vášně je důležité, o to se momentálně snažím. Kromě toho, že jsem myslel na fyzickou situaci: nejen na koleno, v Rakousku jsem spadl zpátky na spodní část zad, která jsem si loni zranil [l’incidente di Zaccone a Misano 2021, ndr]. Problém byl téměř vyřešen, ale s tím highsidem jsem havaroval na stejném místě… Pořád to docela bolí, ale ne na motorce, cítím to mnohem víc, když zastavím! Doufám, že budu co nejdříve zpátky na místě.
Je po letošní sezóně co změnit v přípravě?
Nejtěžší věcí na mistrovství světa je po krátkých závodech MotoE jednoznačně fyzická odolnost pro závod Moto2, ve kterém je úroveň velmi vysoká. Chodíte i do míst, kde je velké horko, popravdě jsem na to nebyl zvyklý. Byly dvě nebo tři věci, na kterých jsem letos musel zapracovat trochu víc, jako je výživa, trénink, nějaké detaily. Pro příští rok si ale myslím, že to, co jsem udělal letos, je v pořádku: závody budou opět krátké, takže nepotřebujete extrémní přípravu, kterou Moto2 vyžaduje. Samozřejmě bude potřeba něco víc na svalové úrovni, vzhledem k tomu, že motorka je těžší, ale myslím, že jsem docela připravený.
Jaký okruh se vám letos nejvíce líbil?
Ať už je to v dobrém nebo ve zlém, tratě mistrovství světa jsou všechny krásné, ale nejvíce mě zaujaly tři. Ten v Malajsii s krásným výhledem, dále trať v Kataru s rozdílem večerního závodu a okruh v Austrálii, také s nádherným výhledem. Je to jen atmosféra, která je jiná, než když závodíte v Evropě, na kterou jste doposud zvyklí. I se zvířaty na trati! Trochu jiné, ale moc pěkné.
V Austrálii však došlo také k nehodě Navarro…
Nebyla to krásná věc. Jorge prakticky seděl na kraji trati, bez helmy a na dost nebezpečném místě: bylo velmi zvláštní, že nedali červenou vlajku! Ani my jsme při procházce kolem nechápali, co se děje. Byl těžce zraněn a dvě nebo tři kola seděl na špatném místě se třemi nebo čtyřmi lékaři. Nezastavit závod nebyl skvělý tah, upřímně jsem to nepochopil. Je pravda, že tam byly vlajky a musíte si dávat pozor, ale když jedete na motorce, stát se může vždycky cokoliv. Dalo se to řešit jinak.
Konec druhé části, následuje třetí a závěrečná část.
Foto: Facebook-Alessandro Zaccone
Jonathan Rea, skvělá biografie: “In Testa” k dispozici na Amazonu