Slova mohou bolet víc než pády. Riccardo Russo byl vždy považován za vynikajícího jezdce, ale byly vytvořeny nezvladatelné a tvrdé předsudky. Ve skutečnosti Riccardo Russo nikdy neudělal nic špatného: zpaměti si nepamatují žádné konkrétní pochybení nebo do očí bijící scény.
Letos skončil třetí v National Trophy se třemi umístěními na stupních vítězů za Gabrielem Gianninim a Simonem Saltarellim. Až do konce bojoval o titul, ale v současné době stále hledá kolo pro rok 2023.
Udělejme krok zpět. Riccardo Russo se narodil před třiceti lety v Maddaloni v provincii Caserta.
“Jako dítě jsem hrál fotbal – říká Riccardo Russo – K motorkáři jsem se dostal, když mi bylo deset a jedenáct na minimoto trati Casaluce. Zúčastnil jsem se evropského a italského, pak jsem přešel na 125SP a skončil třetí. Závodil jsem také ve 125GP, ale více mi vyhovovaly čtyřtakty a přistál jsem na Stock 600. Nejprve jsem závodil s týmem Trasimeno a v roce 2012 jsem se připojil k Talenti Azzurri, abych závodil s týmem Itálie.
Byl jsi v plné startovací rampě?
„Byl jsem vicemistrem Evropy Stock 600 s Puccetti, pak jsem také vynikal v mistrovství světa supersportů a v těch letech byla úroveň velmi vysoká s Kenanem Sofougluem a Samem Lowesem. Za tři roky ve WSSP jsem si vedl dobře. V roce 2014 jsem se také zúčastnil některých závodů mistrovství světa Moto2. Pak jsem závodil v Stock 1000 s týmem Pata, ale pak jsem se zranil a musel jsem zůstat rok mimo, abych rehabilitoval. Skvěle jsem se uzdravil a zúčastnil jsem se mistrovství světa a tam přišlo to špatné.”
Byl to krátký krok od snu k noční můře?
„Řekněme, že to nebyl pozitivní debut. Ve skutečnosti, abych byl docela upřímný, ve World Superbike jsem byl úplně vyhořelý, protože jsem nikdy neměl konkurenční motorky. Jak už to ale v těchto případech bývá, je jednodušší obvinit řidiče, než uznat, že na to nemáte prostředky, a proto se rozšířila zpráva, že jsem byl nezvladatelným řidičem. V paddocku o mně mluvili špatně a všichni vůči mně začali mít předsudky. V takových podmínkách je těžké jít dál a mít možnost popřít fámy a být schopen najít tým. Mimo jiné jsem také jižan a nepomáhá to “.
Je to pro jižní děti složitější?
“Je to velmi obtížné! Jsem z Caserty a tady není žádná motoristická kultura, je tu jen fotbal, takže je velmi těžké najít sponzory a v každém případě, kdo je ochoten mi pomoci jít dál.”
Restartovali jste poté z CIV?
„V roce 2019 jsem závodil v CIV SBK s Ducati Motocorsa a dal jsem Michele Pirro pořádně zabrat, pak jsem závodil s Nuova M2 s Aprilií, ale pak jsem měl nehodu. V každém případě je problémem vždy rozpočet… který tam není! Trénuji, vždy ze sebe vydám maximum, ale pokud nejsou peníze, tak dál nejde!”
Riskoval jsi, že skončíš?
„Ano, riskoval jsem a stále riskuji, protože jsem utratil spoustu peněz za motorku, mou největší vášeň. Lidé si to neuvědomují! Peníze sponzorů nikdy nestačí na pokrytí sezóny, a proto je rodiče vždy musí opatřit záplatou, ale teď můj otec zatáhl ruční brzdu, jak se tady říká “.
Jsou rodiny, které motory zničily.
„Přesně, ale tohle všechno je halucinace a my se tomu chceme vyhnout! Musíme také žít, nemůžeme plýtvat všemi svými věcmi na soutěže. Nechtěl bych chodit naplno do práce na rodinné motokárové dráze, chtěl bych závodit bez ohánění. Upřímně doufám, že mi někdo dá šanci, protože stále mám velkou chuť soutěžit a zvládnu to dobře.”
Co máš právě na mysli?
„Zajímalo by mě, co jsem udělal špatně. Jsou jezdci, kteří dosáhli nižších výsledků, ale kteří získali, zatímco já jsem za dvacet let závodění pouze ztratil, já nikdy nedostal ani cent! Co jsem udělal špatně? Dnes žádají peníze ve všech třídách, dokonce i v MotoE a tato situace je neudržitelná, není to fér, není to sport.”.
Fotka Salvatore Annarumma